pátek, 19. 3. 1976 – vopušťák
úterý, 6.03.2012

Elen, 18 let – konec Sešitu č. 2

Slávek je doma. Z vojny. Na vopušťáku. Dneska jsme ho potkali s Danielem, když jsem šla na tu Edith Piaf. Šel s maminkou, my jeli z podchodu na schodech, on šel proti dolů. Zavolala jsem na něj po chvilce zaváhání. Otočil se, maminka taky, nevypadal moc překvapeně. Nebo si to nestačil uvědomit. Potom mi připadalo, že ho to setkání bude mrzet, protože mi o tom nenapsal, nikdo mi nic neřekl, nepřišel. A asi nepřijde. Myslím si to, ale přesto jsem dneska zvedala hlavu u každého, kdo přešel kolem. Stejně si říkám, že bych nevěděla, jak se k němu chovat. Asi normálně. Dneska bylo taky Josefa. V naší bývalé partě jsou teď 2 Josefové. Určitě šli někam slavit. Nikdo mi nic se neobtěžoval říct. Docela mi to přišlo líto, mrzelo. I s tím Slávkem. Jestli teď přijde, tak jedině proto, že jsme se potkali. Ještě, že jsem měla dobrou náladu z kina a z oběda s Danielem. Budu celé dva dny doma, tak budu čekat. Asi se na mě vykašlou. Už jsem za nima šla, aby přišli na diskotéku, Pepi říkal, že se mám stavovat u něj, ale on se taky nestaví.

středa, 17. 3. 1976 – poslední dopis Slávkovi
pondělí, 13.02.2012

Elen, 18 let, sešit 2

Ještě včera jsem psala, že s dopisem Slávkovi počkám, až do jeho svátku a uvidím, co pak. Už dneska jsem to nevydržela (je to dobře nebo špatně?) a napsala mu. Doufám, že beze vší podlézavosti, ale ať v tom vidí, co chce. O tom, že tam máma jede jsem se nezmínila, stejně bych kvůli té besedě nemohla:

„Když Pythagoras objevil svoji poučku, obětoval sto volů. Od té doby se všichni volové třesou, když se najde nová pravda.“                                                                                                            Honoré de Balzac

Praha, 17. 3. 1976

Ahoj Slávku!

Ani dneska nevím, jestli Tě můžu takto oslovit, jestli už tenhle dopis nepoloží hrobník na Tvůj hrob s politováním, že jsi se stal obětí vojenské služby a vyplnil část mezery ve vojenském plánu, kde jsou rezervovány 4% na úmrtnost.  Ale ne, nebudu se rouhat, přesto… Žiješ ještě? Věz, že jestli odpočíváš v zimním spánku, je to dnes naposledy (a promiň, že ne poprvé), co Tě z něj vyrušuji. Počítám, že bude letní spánek pokračováním, a jenom na Tobě bude záležet, zda-li se z něj dáš probudit či ne.

Tak mi napadlo – použila jsem již znovu slov z úvodního citátu- neber si motto dopisu nijak osobně; mně se to jenom moc líbilo, H. de Balzac byl zřejmě přeci jenom chytrý pán. Já bych nyní mohla také vyspávat zimním spánkem, poněvadž mi to umožňují týdenní prázdniny, které se naskytly v těchto dnech.  A já, proti všem zvyklostem, zůstala jsem věrná matičce Praze, kde už nastává spíše jaro… Ostatně  kalendář už tomu také napovídá.

Dneska je venku tma, svítím celý den, Pánbíček se na nás zlobí a po několika krásných slunečných dnech nám zase osvěží kyslík potřebnou dávkou vláhy.

Plním do „polosyta“ svá mnohá předsevzetí na prázdniny a uklízím (takhle, když jsem sama doma, tak mi to baví), peru, zkouším vařit (zpola úspěšně), dneska jsem si sedla k ruštině. Dny mám jako vždy  (dle tvrzení naší maminky) obrácené naruby, ráno spím (ale jen do 9 h), večer odejdu a přicházím až do máminých snů (jenom ve 22.30). A asi se tento týden nepolepším, protože už mám naplánovaný nějaké kulturní akce, či návštěvy (u táty).

Psala jsem právě s takovou hladinou sdílnosti, abys nebyl velkým násilím vytržen něčím nemilým z mlčení a abys mohl dle své libosti pokračovat.

Přesto buď zdráv, otužuj své tělo, bystři smysly, jsi přeci jen na zdravém vzduchu.

                                                                                                                                                           Helena

V takovémhle duchu jsem tedy napsala asi poslední dopis (přeji si, aby to tak nebylo) Slávkovi na vojnu.  Nijak se nezabývám myšlenkou v pokračování našeho bývalého vztahu, ale proč si ani nepsat? S Kájou si píšu docela fajn dopisy, s Peťou ještě lépe (je zvláště ke mně sdílný). Opět musím čekat. Naděje prý umírá poslední a tu já asi neztratím hned tak.

S Danielem jsem byla včera v klubu v Řeznické – předtím na skleničce na Perštýně – docela hezky jsme si popovídali, v klubu byl „Metropolitan jazz band“ a byli dobří (i když hluční). Je docela fajn (Daniel), rád (a ve škole) fotí, kreslí, čte (zrovna Švejka jako já). Je o půl roku mladší, ale chodí teprve do 1. járu. Nechtěl mi to říct, asi se bál, že bych prý nepřišla, kdybych věděla, kolik mu je. On od diskotéky věděl, že jsem ve třetím. V pátek půjdeme dopoledne na Edith Piaf (kino).

pondělí 15. 3. 1976 – první vítězství
pondělí, 13.02.2012

Elen, 18 let, sešit 2

Nemám pocit, že by se toho moc stalo od minulého zápisu. Přesto vím, že jsem chtěla kolikrát psát. Pocity samoty se střídaly i s príma náladou, teď momentálně převládá to druhé. Je první den prázdnin, na hory jsem nejela, brigáda mi nevyšla, tedy budu doma a musím konečně něco viditelného udělat. Alespoň vyprat křeslo nebo tak něco. Mám totiž teď krásné staré obrovské křeslo od zedníka, ale je potrhané, babička s dědou mi ho pomohou vyčalounit znovu a bude ještě krásnější.

Za Ivonou jsem kvůli šatům nešla, přišla jí nečekaně na ten týden zkouška, tak se musela šprtit. Módy s kabáty měla u nějaké kamarádky, tak jsem si dala nastříhnout sako k jedné paní, se kterou se máma seznámila na chodníku. Příští týden babička začne šít. Nechtěla bych, aby se to zkazilo, je to strašně pěkná kostka. Od mámy ještě z Francie. Šaty jsem tedy ušila, upravila sama a vytáhla je bez kritiky. Soutěž byla 6.3. – Mistrovství Prahy “C“. Dostala jsem výbornou náladu, šaty mi každý přechválil a celou dobu, co jsem je měla na sobě jsem nevyšla z pochvalných pohledů (u standardek). Ani kluci neměli nemístné řeči, což značí, že šaty byly dobré. Latinky se taky líbily, nebyly už tak zvláštní (ty jsem nešila, koupila jsem je hotové od Mileny D.-pozn. Elen), tak mi nikdo tolik nechválil, ale jsou hezké, mám stejně modré boty od Jarky Kované a moc hezky to ladí. Pozvala jsem se s maminkou a rodinou Lukyho. Měl tam celou delegaci a taky jsem se dověděla, že chodí s jednou od nich, která tancuje „D“. Byla tu minulý týden s partnerem na Mistr. Prahy „D“, nyní se přijde jen podívat s rodiči. Chtěla jsem se zeptat Lukyho, proč s ní netancuje. Začal s ní chodit prý až ve Varech a to už tancoval se mnou. Tak možná proto. A je dobře, že s někým chodí, já bych s ním chodit nechtěla a takhle mezi námi zůstane dobrý vztah. Psala jsem, že mi vadí chováním. Ale nebude to tak hrozné. Poznala ho taky máma, má na něj podobný názor jako já. Pohybově dobrej, povahově trochu zženštělý, dětský, on i výraz má mladistvý, nikdo by mu těch 22 let neřekl. Podle mámy prý vypadám vedle něj moc dospěle, zkušeně (na parketě), tak se budu muset podívat a fotky. (Fotil jeho tatínek i máma). Měla jsem paruku a taky prý jsem vypadala díky tomu větší než on. To říkala máma. Všichni ostatní byli námi (a hlavně mnou) strašně překvapeni. Kde prý jsem nechala ten ostych, prý se umím prodávat, kde jsem to prý nabrala. Pavel Kol. byl překvapen i rumbou, která mě nikdy moc nešla. P.D. byl s námi celkem spokojen, Trenérovi potom říkal, že to bylo dobré, překvapující. Taky hned Trenér měl ke mně jiný přístup. Dřív vždycky nadával za laxnost, tentokrát naopak šel na Lukyho, že já mu musím taky poradit, že on se musí taky narovnat, že já mám štěstí, že jsem sama rovná (proti třeba Yvaně), ale že si Luky má dát pozor, že všem partnerkám sláva vlezla do hlavy a pak přesvědčují své partnery o tom, jak se má co dělat a neuznávají je. Doufám, že nebudu napodobovat všechny ty předešlé typy. Rodina Lukyho mnou byla potěšena, hlavně maminka se rozplývala, že Luky je se mnou spokojen, že se bál, aby nedostal semetriku, že si mě moc pochvaluje, že mám překrásné šaty a že jsem tedy ohromně chytrá hlavička, když jsem si to sama vymyslela a šikovná, když jsem si to sama ušila … A další oslavné a podobné řeči. Od Áji jsem se dověděla, že pí O. je velmi hovorná, tak se prý nemám divit. Ale říkala to všechno před Milenkou (Lukyho dívka), nevím, jak jí asi bylo. Byla jsem nový element v rodině, tak se na mne soustředila všechna pozornost. Lukyho trenér z kroužku byl mnou taktéž potěšen a překvapen, myslel si, že to bude horší. Možná, že se mu trochu nelíbíme celkově, jako pár, jak nás vedou trenéři, pořád ho ještě mrzí, že Luky – premiant odešel z jeho klubu. To nejpodstatnější jsem ještě nenapsala – vyhráli jsme, standard i latinu, všech osm tanců, foxtrot dokonce na samé jedničky! Mám tedy doma první diplom, ceny (peněženku a vyřezávaný talíř), chtěla bych, abychom to příště nejméně zopakovali a jestli někdy tuhle sezónu půjdeme ne „béčka“, abychom si neudělali ostudu. Zatím jsme po soutěži měli jeden trénink (Luky se totiž učí) a ten nestál za nic. Luky měl natažený sval, mě bylo blbě – měla jsem své dny. Dneska je druhý trénink, snad to bude normální. V sobotu je Kokoška, ale ještě nejsme dohodnuti, jestli tam půjdeme. Lukymu se moc nechce, mně zase jo. Podle toho, jak nám to půjde dneska a jak Luky dělá zkoušky. Na soutěži si nás vzal na paškál P. D. (měl tam své naděje z AKTU), který tam byl jediný z těch lepších tanečníků z TK (ještě Pavel Kol., ale dělal pořadatele). Asi tedy zůstane nám tím hlavním trenérem. Anton je příliš často pryč, Luky má raději P., který nám chce poradit, pomoci, tak to vezmeme. Ani mně se to příliš nepříčí, P. mám ráda, H. tancuje nejlíp z těch holek, co tam jsou (ani Ela se mi tak nelíbí), s Antonem jsem se už dlouho neviděla (nevím, jestli byl nemocný nebo jen slavil MDŽ) a nevadí mi to. Už k sobě nemáme žádný zvláštní vztah, myslím, že to teď bude normální. On trénuje, když má náladu nebo je sám, Jendu s Yvanou, na Mistrovství Prahy byli 6.ST a 3.LA, brzy nás velice budou ohrožovat. Yvana by měla mít nové šaty (už je potřebuje jako sůl). Ušije je na příští sezónu, tak počítám, že se pak zvednou o několik míst. Musíme trénovat.

V pátek jsem byla v pavilonku u nás ve škole a skupině HSB a na diskotéce. HSB je beatová skupina kluků naší školy (Peťa Rubeš, Šimi, Wali), tak jsem byla zvědavá, jak hrají. Moc tomu nerozumím, řekl abych, že se přeřvávali, Peťova hlasu v tom bylo škoda. Možná, že přijdu ještě na Bohemii (rocková skupina) a uvidím, jaký je rozdíl mezi uznávanou a začínající skupinou. Pak Ivoš Jarník dělal diskotéku. Nejdřív jsem seděla s holkama ze třídy, po několika písničkách jsme se dohodly, že půjdeme tancovat spolu dokola, žádní kluci totiž zatím nebyli na obzoru. O přestávce jsem se byla se Světlou vyvětrat a dali jsme se do řeči s nějakýma cizíma klukama o SOFTBALU, na který byl na dveřích nalepený nábor. Pak jsme šli zase tancovat a všimla jsem si, že ten kluk, se kterým jsme se bavili asi po mně kouká, netancuje, ač tam měl známé. Nechala jsem to být. Pak jsem musela odejít ke kabelce pro kapesník a když jsem se vracela, ten kluk skutečně využil příležitost, že nejsem s holkama a požádal mne o tanec. Tancovala jsem s ním. Byl mi docela sympatickej, šla jsem se s ním „vyvětrat“ o přestávce ven (přišla taky Světla) a povídali jsme si. Asi byl ze 2. ročníku (tedy mladší) grafické školy (to určitě). Docela dobrej, i hezkej, i když měl vlasy jak “Angela“. Taky měl hezký bazarní kabát. Tancovali jsme spolu až do konce a pak mě chtěl doprovodit domů. Svolila jsem s tím, že půjdeme společně s partou kolem Dity, které jsem taky pozvala. Pozvala jsem je od 17.00 h, ale přišli ve 20.15. Ivoš dal zahrát 2 písničky a šlo se domů. Alespoň nemuseli platit, ale přišli pozdě. Jejich smůla. Tak jsem se snažila dát se s nimi nějak dohromady, ale nakonec jsme šli domů já s tím klukem vepředu, a ostatní za námi 30 metrů. Ať si říkali co chtěli. U stanice jsme na ně počkali a ptala jsem se, jestli jedeme autobusem, nebo půjdou s námi (Ditou a se mnou) pěšky k Servisu. Říkali, že půjdou pěšky k Servisu, šli jsme tedy dál. Oni se opozdili zase o nějakých pár metrů a pak jsme už najednou neslyšeli halekání. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že dobíhají autobus. Ani je nenapadlo zavolat AHOJ! Zamrzelo mne to, měla jsem sto chutí zavolat „BÚÚ“, ale bylo tam jako po vymření a taky ten kluk vedle mne. Zavolala jsem „NAZDAR“ a pak jsem tedy slyšela Ahoj Elen a tak. Od Dity samozřejmě ani hlásku. Už jsem se neotočila. Před tím klukem taky bylo blbý, že já se o ně tak starala, říkala jsem mu, že chci jít s nima, pozvala jsem je, čekala na ně, nakonec jsem i sama pozdravila a oni jako když se na mne vykašlali. Připadala jsem si jako pohozená. A ten kluk mi ale nevadil. Tak mi alespoň doprovodil domů, tamti by se na mě sejně vykašlali. To je další důkaz odcizení, ani si nemáme co říct. Jestli půjdeme v sobotu na Kokošku, ještě se rozmýšlím, zda je tam pozvat. Nechci se vzdávat, nejsou mi ještě protivní a já jim snad taky ne. Před domem se mě ten kluk, jestli nemám čas a kupodivu mě to vůbec nepřipadalo dotěrné, pitomé nevhodné a já nevím jaké ještě. A domluvili jsme se na úterý ve 4 hodiny na Václaváku. Ten kluk mi vážně připadal tak dobrý, nijak nepodlízavej ani chtivý, ale vyplynulo to normálně, snad to ani jinak nemohlo být. Nic se nedělo. V neděli najednou někdo zazvonil (včera) a za dveřmi byl – on. V pátek večer jsem se taky dozvěděla, že se jmenuje Daniel (to dál jsem nepostřehla). Úplně jsem ztuhla, byla jsem hrozně překvapená, že jsem se nezmohla na to ani se upravit, šla jsem otevřít rozdrbaná, tak, jak jsem si zrovna zkoušela šaty. Omluvil se, že v úterý nemůže, že jde dabovat film a jestli by to šlo dřív nebo později. Tak jsem pak řekla, že později, říkal, že to stihne v pět. Chtěla bych se jít podívat, jak se to dělá a dostat se k dabování, protože je to dobrý výdělek a zajímavé, ale nechtěla jsem hned. Jestli se uvidíme vícekrát, jistě se k tomu ještě dostanu. Jestli se neuvidíme, stejně bych toho asi nevyužila. A taky co bych tam dělala, než by to natočil. Tak v pět. To je zítra. Nemám tušení, kam půjdeme, Kupodivu mě zatím moc nezaměstnává, co si vezmu na sebe.

Objevil se tedy v mém životě nový kluk, uvidíme, co se z toho vyklube. Třeba nic, třeba něco. Diskotéková známost. Někdo tím pohrdá. Ani já jsem k tomu neměla dřív moc důvěry (taky jsem se už seznámila na zábavách s různými lidmi), ale musí se rozlišovat. Uvidíme.

Slávek se zatím pořád neozývá.  Neodepsal už od listopadu. Přišel jen lístek k vánocům. Ale to poslal i Kačce i jiným. Chtěla jsem mu poslat dopis, jestli si tedy ještě chce psát, nebo jestli si myslí, že se doprošuji, že toho nechám. Ale ještě o tom nejsem zcela rozhodnutá. Chci počkat do jeho svátku, poslat mu pohled. A jestli ani pak neodepíše, napsat mu takový dopis. Minule, když jsem byla na přísaze, říkala jsem si, že až tam máma pracovně pojede, že s ní určitě pojedu.  A příští týden tam máma jede. Rozhoduji se, ale asi to nechám plavat. Bylo by to lepší než dopisy, ale nevím, jestli bych se vůbec odvážila, a taky co mu říkat – bavit se o Janě; možná, že by mi už nic neřekl. S uvolňováním ze školy by byl problém (s mámou), a tak mě napadlo, že táta má mít ve čtvrtek besedu u nás ve škole a to bych neměla chybět. Tak to nepůjde a jestli se tam někdy podívám, tak sama asi ne. Marek Dolíček se s tou svojí Janou dal opět dohromady a ti byli podobný případ jako my. Nevím, jestli jim to klape, snad jo. Jenže u nich ona chodila s klukem a on ne. Ale čas asi skutečně léčí, dneska už nevím tak přesně, zda bych chtěla s ním chodit (není to zase vliv Daniela?). Možná. Ale taky jeho chování, které mě nechává v nejistotě. Já na ty společné chvíle nemohu zapomenout. On asi taky nezapomněl. Ale já mu dala košem, tak třeba neví, jak se má zachovat. Chodí s dívkou a neměla bych to bourat, když nejsem o sobě přesvědčená. Nebourám a bourat nehodlám. Ale na vytrvalost páru Slávek – Jana  věřím stále méně, i když už se spolu chovají jako manželé a patří téměř do rodiny. Nebo právě proto?

středa, 11. 2. 1976 - mé zmatky, 1. Jugo
čtvrtek, 9.02.2012

Elen, 18. let, sešit 2.

Už je to nějaký týden, kdy mi ve středu řekl Anton, jestli nemám zítra (čtvrtek) čas. Myslela jsem si, že chce dořešit náš problém, tak jsem se neptala na podrobnosti, ale bohužel jsem měla mít návštěvu, takže čas jsem neměla. No nic. V pondělí (poprvé jsme začali zase cvičit s JR pohybovku) jsme šli po pohybovce do „12“-ky a pak jsme se s Antonem navzájem vyprovodili domů (na Václavák), protože jsme ani jeden netrénovali. Vyprovokovala jsem tu cestu já, ale vzápětí mě to mrzelo, protože Anton řekl, že to pozvání bylo na přivítání dcery Čeňka Pole do společnosti jeho (Antona) party z boudy. Prý hezky hrají na kytary a tak. No, ale už jsme šli sami spolu, tak se nedalo nic dělat. A jako vždycky, se mi všechno, co jsem chtěla říct najednou vykouřilo z hlavy. Tak jsem mu alespoň řekla, že cítím před ním určitý ostych, že je mezi námi jakási bariéra a tu že bych chtěla zbourat. On povídá, že za ním můžu kdykoliv s čímkoliv přijít, ale tím mě nijak nepřesvědčil.  Pak pomáhal  jak se dalo, ze mě pořád nic nelezlo. Nakonec mi dal na stanici pusu, jako že tedy doufá dál, že se nic nezměnilo, že není nic pryč. Já za chvíli odešla. Doma jsem později přišla na to (týden jsme se neviděli), proč si dělám takové problémy, že by bylo nejlepší vůbec o tom vztahu nemluvit, že to vyplyne samo. A chovat se pokud možno ne zdrženlivě, ale normálně, snažit se rozbourat tu bariéru z mé strany. Anton totiž taky říkal, že něco podobného cítí ke mně, asi tedy, že je to ve mně (uff!-pozn. 19.11.2011). Často prý jsem nevšímavá, netečná. A to odvrací lidi od toho, aby se se mnou bavili. To bude fakt, konečně konkrétně řečeno to, co už dávno cítím. Tak se to budu snažit odstranit (uff!). Vztah mezi námi tedy nechám běžet bez vysvětlování a myslím, že jsem konečně zaujala nejsprávnější stanovisko (uff!) (uff!) (uff!). V pondělí opět na pohybovce jsme se viděli. Přivítal mě mile, pak jsem si ho ale neuměla všímat. Na konci jsem nečekaně (pro ostatní) odcházela, šla jsem totiž na „Kroky“ – do klubovny „Ke třem loužím“. Tak jsem se dneska dověděla, že jsem šla na rande. Co si taky měli myslet, když jsem nejdříve říkala, že jdu domů a pak, že zase ne. Anton vypadal hrozně překvapeně. Ale nic. Dneska jsem šla odpoledne na Ž., abych vrátila Honzovi šaty, Áje boty (Pavlovi knížky jsem zapomněla). A taky abych viděla Antona a vyslechla rozumy, když tu Luky není. Všechno se mi podařilo. Anton tam byl. Chovala jsem se asi zase nemožně, ale on pak asi taky nechtěl vedle mě sedět. Až na konci se stal trošku trapas, že při tancování předtance jsem šla ke skupince Pavel, Ája, Anton a sedla jsem si vedle Áji až na druhý konec, než seděl Anton. Uvolňoval mi místo, ale já nic. Tak jsem se to pak snažila opravit a přišla později k němu. Pak jsme šli do „12“-ky ,Pavel trénoval později, Anton byl na flámu tak toho dneska nechal a já s nimi zůstala sedět asi do devíti hodin. Bavili jsme se o tancování (m.j.). Tak jsem odhadla, že Anton na nás jako páru nemá zájem, že je Luky příliš nový na to, aby ho mohl trénovat. Taky nechodíme jinam než do TK, tam Anton nemá tolik času, protože trénuje hlavně Jendu H. s Yvanou. Ti ho poslouchají, Luky má moc svou hlavu. Anton několikrát Lukymu radil, ale teď už musí chodit Luky za Antonem, nikoliv obráceně (Anton se prý nebude nikomu vnucovat). Já jsem se od soustředění moc zkazila, tak se musím srovnat, jinak dopadnu jako Zdara Mišková (ustrnula a zkazila se u Zdendy Vrby), a to bych nechtěla. Ani za Boha ne. Mám to lepší v tom, že s Lukym nechodím, ale ona se Zdendou jo. Luky je hroznej vědátor a to mi vadí. Musíme se spolu dohodnout, zda budeme poslouchat jediného trenéra a kterého, jinak to nepůjde. Anton si nás na paškál nevezme, ale přesto bych ho chtěla mít za trenéra, protože nám podle mého poradí nejlíp. Ivona taktéž. Uvidíme. jestli se na tomhle neshodneme, tak nevím, co bude dál. Průšvih je, že mi Luky začíná povahově dost vadit. Snad to nebude tak hrozné. Vztah s Antonem je kamarádský, začínám mluvit volněji (jen o maličko), protože nejsem ničím vázána. A je to tak lepší. Co bude dál, ukáže čas. Budu se muset vnutit do iniciativní role, nebát se ptát a ptát, a tancovat a snažit se obkoukat co se dá. Ája se prý nezkazila, budu to mít těžší. Pořád prý jsme perspektivní pár, i když nám Anton neprorokuje rychlý vzestup. Naopak, Jenda prý bude mít za dva roky M-třídu. Přála bych mu to, vsadili se asi o 1000 Kčs. Doufám, že v té době nebudu Céčko! Neumím moc obkoukat a aplikovat, tak to bude pro mě těžké. Nebudu nad sebou mít trenérské bdění (stále) což bych nejvíc potřebovala. Bohužel díky partnerovi. Alespoň to tak Anton říká. V tomhle mu věřím. V pondělí jsem navštívila staré známé „U tří louží“ – (Dita, Verner, Janek, Tyli) na premiéře jejich filmu – hororu – KROKY. Nebylo to špatné, ale špatné bylo prostředí. Měli pozváno plno lidí (ze tříd), někoho jsem znala, někoho ne, ale bylo to hrozné doupě. Tam jsem si s hrůzou uvědomila, že mě tito lidé přestávají do jisté míry zajímat. Jsou mi cizí svým projevem a vším. Strašně se tam kouřilo, každý jednu za druhou. Řekla bych, že se to tam zvrhlo a to dost. Mrzelo mě to, zůstala jsem tam dost dlouho, ale nebavilo mě to tam. Zlepšil mi náladu nakonec Atoš, se kterým jsem jela domů. Zahrál mi několik písniček na kytaru, venku, když jsme čekali na autobus. Vzpomínala jsem na doby minulé, ale už jsem si nebyla tak jista, že bych byla šíleně ráda, kdyby tam místo Atoše byl Slávek. (Teď v této chvíli bych za to dala nevím co). Ztratila jsem částečně kontakt a je to hned znát. Taneční společnost je dost zvrhlá, ale jsou tam samí protřelí lidé. Udržuji se stále na své úrovni a nijak mi to nedělá potíže. Ale tam, mezi lidmi se kterými jsem prožila druhou polovinu dětství, mě to zamrzelo a připadalo mi to hraní si na dospělé. Uvidíme, co bude dál. Uvědomila jsem si tam znovu svoji samotu, ale tentokrát mi nevadilo, že tu mezeru nevyplňují tito lidé, spíš by mi to vadilo obráceně. Daleko víc mě interesuje svět taneční a dokonce i třída. Pomocí časopisu, který vydáváme ve třídě a  jinými věcmi, jsem se dostala konečně do vědomí mnoha lidí a cítím se tam platná. Konečně k těm lidem dovedu sama trochu přijít. Zaplať pámbu, doufám, že budu pokračovat úspěšně.

Snad mi vyjde cesta do Jugoslávie, kterou pořádá naše škola se SPORTTURISTEM; na vodu, sjeli bychom několik řek. Bohužel bych jela na soustředění asi jen na 5 dní, ale je to výjimečná příležitost, tak se jí musím chopit.

Šiju soutěžní šaty. Dneska po rozhovoru s Antonem jsem si řekla, že ještě před soutěží půjdu za Ivonou, aby mi to zkritizovala a poradila. Nabídla mi to a jestli se chová jako Anton  (nebo jak jí to radí), tak čeká až nyní sama přijdu. Jsem zvědavá, co mi řekne. I naše osobní vztahy se musí upravit. Zítra jdu na kroužkový ples. Mistr je ke mně nějak moc milý. Nevím, co se mu stalo. Dneska jsem měla pocit, že by mi chtěl dokonce nabídnout předtanc, ale pak nic neřekl. Nemohla bych mu to bývala odmítnout, ale nejradši bych mu to odmítla. Protože prý má tanečnic dost, může mít předtančení jaké chce (podle jeho slov), tak bych se na něj nejraději vykašlala. Ale podívat se tam jdu. Zítra toho taky moc nenaspím, tak bych měla končit. Je 0.40 hod. Tomu Slávkovi už konečně musím napsat. Napsal i Kája (Dita říkala, že mi v životě nenapíše) i Olin.   

úterý, 27. 1. 1976 - samota
čtvrtek, 9.02.2012

Elen, 18. let, sešit 2.

Slávek tedy přijel skutečně až toho 8.1. Od Atoše jsem se dozvěděla, že opravdu přijel, Dita přišla a říkala, že u ní byl hned v pátek, čekal na ní před školou a já nevím, co ještě. Buďto jsem moc nedůvěřivá, nebo je to pravda, ale myslím si, že to říká naschvál. Možná, že věděla, že u mě ještě nebyl. Seděla jsem celou dobu co nejvíce doma, abych ho nepropásla jako minule. A čím víc jsem na něj myslela, tím méně jsem věřila, že skutečně přijde. Tak jsem se v sobotu večer sebrala (šla jsem k tátovi) a šla zavolat k Janě, jestli tam není, abych alespoň něco pro to setkání udělala. Nebyli tam samozřejmě, tak jsem volala Ditě kvůli něčemu a zeptala se, jestli se někam společně nejde. Řekla ne, ale že u ní před chvilkou byli. Obešla jsem tedy ještě náš dům, kdyby bývali přišli a pak jela dolů. Připadala jsem si jako zločinec, který se plíží, aby ho neviděli. Koukla jsem do oken, ale tam se nesvítilo, nikde nikdo. Nezvonila jsem, stejně jsem nevěděla, co bych paní Zejdové řekla. Pak jsem dumala, jestli nemám ještě jet domů, ale už jsem nejela; ten den jsem bláznila dost. Jako vždycky, když už nikoho nečekám, najednou tu byli. Za 10 minut 12 přišli, ale že ve 12 už měli být doma na obědě, že jen zaskočili. Pozvala jsem je dál, Slávek moc nechtěl, Jana tu hned byla jako doma. Měla jsem chuť se se Slávkem bavit, jak to jde a vůbec, ale Jana se jen maličko bavila s mámou, tak nebyl čas. A pak to bylo jak na té příbuzenské návštěvě, „Co děláš?“ „Jak jste slavili vánoce na vojně?“ jak se máš“, „co to máš“ … Celkem trapas. Za tu chvilku se ani žádný příjemný rozhovor rozvinout nemohl. Slávek si tu všechno prohlížel. Mám tu všechny věci od něj, zpětně mi to připadalo, jako když to mám narafičemé až přijde. Ale ne. V tu chvíli bych mu dala pusu, moc se mi líbil. Taky si mě prohlížel, byl ale celou dobu na trní. My s Janou jsme se začaly bavit spolu bez něj – o tancování, o kterém se před ním nerad a bavím, o šatech atd. Odešli. Nic. Chvíli mě mrzelo, že mi Slávek chybí. Druhý den jsem čekala nějaký dopis. Ještě 3 dny. Pak jsem chtěla napsat. Ještě do dneška jsem se na to nezmohla. A tím jsme přerušili písemný styk (který se ale pokusím navázat), najednou zjišťuji, že on asi nebude ten pravý, přemýšlím o něm, ale ne s chtivostí, ale se vzpomínkou. Jako kdyby tím posledním setkáním skončilo všechno co bylo a začala nová éra a Slávek zapadl do minulosti. Nic zvláštního se nestalo. Nechovali se k sobě s Janou mimořádně. Jen máma potom podotkla, že k sobě absolutně nehodí. Ale nyní stále více a více si uvědomuji, jak jsem sama.

To je to, co říkáme s Pavlem. Čím více známe lidí, tím míň máme přátel. A já se v tomhle potácím pořád. Ale je to stále tím, že se těm lidem neumím a taky nechci přiblížit. Chtěla bych mít místo, kam můžu přijít bez jakýchkoli důvodů, kde by byl alespoň někdo druhý, kdo by se o moje problémy zajímal (zase bych otravovala další duši?!), tak nějak. Snad to je něco takového, po čem snil loni Anton. Říkám si, potřebuji kluka, ale nějak nemám konkrétně koho (no to bych přeháněla, Verner se teď předhání o sto šest), který by mě nějak zainteresoval. Spíš koho bych já rovněž zainteresovala, protože čekám popud od něj. Peťa Černý ze třídy, který mi byl sympatický od 1. ročníku, mi zase začal být sympatický. A snad i já jemu. Ale připadá mi, že to, co já bych potřebovala, bych si u něj musela třeba rok počkat. Tak nesmím předbíhat události. Chytrý je, to jo, ale má ke mně poměr trošku rozpačitý, neví, co by. Anton začal zase chodit na tréninky. Co tam byl první trénink, tak mi hrozně vadil. Myslela jsem si, že v jeho přítomnosti se mi bude líp tancovat, ale naopak, cítím, že jsem sledována, nebo spíš si to namlouvám a jsem jak svázaná. Trénink od tréninku tohle povoluje, minule v pondělí mi už nevadil. To, že bych s ním chodila doufám už pustil z hlavy i on, myslím, že Ivonu má svým způsobem rád, anebo si ji musí nějakým způsobem udržovat, aby měl partnerku. Ona ho má určitě moc ráda, i když do něj vidí, dělá drahoty apod. Ale to musí, zvlášť Antonovi to prospěje. Je podle mě trochu podobný našemu tátovi, ale asi větší nervák. Myslí si, že dělá všechno velkoryse, vše nejlepší pro druhého, ale v tomhle svém myšlení nesnese, když někdo o tom řekne, že mu to nevyhovuje nejlépe. Snaží se vztek polykat, ale když už se neudrží, tak je zle. Tady mě štve Luky, že se vždycky směje, když vidí někoho se hádat. Dívá se na ně a ještě upozorňuje. Já nevím, pro mě je to vždycky trapas vidět někoho, jak se hádá. A ještě trapnější by mi bylo, kdyby se na mě někdo díval a smál se mi, kdybych se hádala. Anton si asi myslí, že ke své dívce by se choval jinak než k Ivoně. Ale není to pravda. Nějakou dobu by se udržel, ale pak by to bylo podobné jako na tréninkách. Akorát předmět by se změnil. A toho bych se nejvíc bála. Ivona má božskou trpělivost a to já bych neměla. V neděli jsme přišli s Ájou a Pavlem z kina na M. Ze začátku to byl trapas, že bych šla nejradši domů. Hovory na ožehavé téma, my tam nejmladší a moc jsme se navzájem neznali, no trapas. Pak přišel Anton. Už trochu nalitej, ale normální. Jenom občasné poznámky na nás s Ájou letěly přes stůl, kterými nás chtěl vyburcovat k činnosti a zapojení u stolu. Moc nám to nešlo a připadal mi trapnej. Jenže on je osobnost, takže se trapnej asi ostatním nezdál. Tu jsem byla asi trapná já, protože jsem mu odpovídala krátkými větami jako proti němu, ve kterých jsem se snažila alespoň o špetku duchaplnosti, ale které k ní měli asi ještě míle daleko. No nic. pak část lidí odešla. S Ájou jsme chtěly jít také, ale myslela jsem si, že po odchodu by se mohl rozvinout rozhovor pro nás zajímavější, tak jsem řekla, že chvilku zůstaneme. Byly jsme tam ještě hodinu. Ale skutečně se rozhovor stočil na Ž, naše tancování, soustředění. A tady si mne Anton opět získal. Sice na vlasy upozorňoval a „nadával“ stále, ale jeho „rozumné“ a pravdivé řeči mne zlákaly. O vlasech jsem mu ostřeji řekla, zda by nemohl konečně změnit téma a on se asi urazil. Chvilku si mě prohlížel, ale já dělala, že to nevidím. Tak si totiž začal více všímat Áji, která seděla po jeho druhé straně. Začal ji podle normálního zvyku těchto pánů dávat ruku na ramena a ruce do sebe a říkal jí o tancování, apod. Taky jsem se ho zeptala a on mi ochotně povídal. Ale Áji si všímal dál. Nejsem u něho na tohle zvyklá, i když se o něm prohlašuje, že je jeden z největších holčičkářů. Ale takhle na veřejnosti se moc neprojevuje, to Pavel dělá  daleko víc. Pak jsme se zvedly, Pavel a Anton s námi šli k šatně, protože jsme řešili soustředění. Šli jsme za sebou Ája s Pavlem a já s Antonem. Snad tedy ta jeho uraženost v tu chvíli vyprchala úplně, protože říkal, že se musíme dohromady ještě s těmi zainteresovanými lidmi dohodnout apod. Byla jsem ráda, ale ne tak, že bych do něj byla zblázněná. Že bych mu dávala pusy nic neznamená, protože teď jsem v době, kdy bych si moc nevybírala, kdybych na to měla povahu. To já spíš si budu představovat, ale k ničemu nedojde. Možná, že je to tak lepší, ale kolikrát jsem už slyšela, že někdo kvůli zásadovosti, nesmělosti … propásl co mohl ?! A já už bych skutečně potřebovala nebýt sama! Včera na tréninku jsem měla pocit, že averze Ivony proti mně se zase pozdvihla, i když nemám tušení, jestli tomu tak je. Možná, že vůbec nejsem v tom životě jejich tak podstatná, jak si připadám. Ivona je chytrá, a jak Pavel říká, dovede mistrně zakrývat, co si myslí. A vůči mně určitě necítí velkou lásku. Přesto se nabídla, že mi pomůže se šatama, kabátem … až jsem se divila. Bavíme se spolu normálně, ale cítím ostražitost. Já ji moc obdivuji, mám ji ráda, ale ona ve mně asi cítí soupeřku. Mám pocit, že se s ní nikdy nemůžu v ničem srovnávat, takže kdybych Antona chtěla (ač mě to pustilo), kvůli ní bych ho určitě ztratila. Vždycky bych si připadala horší než ona, on by na to brzy taky přišel (a snad už na to přišel) a nechtěl by mě asi z tohohle pocitu tahat. Vrátil by se k ní a já bych pak vůči ní byla v nemožném postavení. Ale jako kamaráda, jako třeba Pavel, bych ho taky nemohla mít, protože Ivona by žárlila. To právě jsem měla pocit, že se na mě (na někoho jiného?) ptala včera na tréninku Antona. A on úplně vyjel, ale pak se zklidnil, 2x se prošel po šířce sálu, koukal do stropu. Pak k Ivoně přišel, chvíli se obcházeli, něco jí řekl, a ona nic. Nakonec ji objal a dal jí pusu a to bylo usmíření. Ale pak jsem celou dobu měla pocit, že mě Ivona pozoruje víc než jindy, snažila jsem se tedy po nich co nejméně koukat, abych jí nedávala důvody k podezřívání. Luky jako naschvál se před ně pořád pletl, několikrát jsme jim šli přes zrcadlo a pak mě Anton ještě při vysvětlování tance Jendovi Hl. pořádně kopl. Ivona byla nezúčastněná. Luky jako naschvál chtěl chodit za Antonem, aby mu něco vysvětlil, Ivona opět koukala jinam. To, že Luky za ním chodil, asi způsobilo to, že jsme byli dopoledne na Ž. a nám občas něco řekl. A při odchodu jsme se minuli, oni už byli nahoře na schodech, my dole pod nima, tak jsem zavolala na schody „ahoj“ a Anton tak vyzývavě „Ahoj“ a Ivona nic, přesto, že mě vždycky zdravila. Pak se bavil Anton s Dášou, že půjdou na pivo. To mě zviklalo a chtěla jsem jít do Repre, i když jsem nevěděla, jestli půjdou zrovna tam.  A věděla jsem, že s Antonem nepromluvím ani slovo, protože tam bude Ivona. Naštěstí jsme do půl jedenácté „kecali“ s Trenérem a dalšími venku, takže do Repre jsme sice šli (moje blbost, místo abych se sebrala a šupajdila domů), ale vedle do kavárny, kde ještě nezavírali. Třeba si to všechno o Ivoně namlouvám. Od té doby, co měl to intermezzo s Jiřkou u Vejdy a  chtěla jsem si s ním promluvit, jsme spolu mluvili jen letmo, ale stále se budu snažit protrhnout tu nemožnou svoji barieru, překlenu se přes ni a pokusím se s ním bavit sama. Snad teď, postupem času, by mi toho mohl  o sobě a o Ivoně povědět víc. Předtím chtěl chození, doufám, že už je mu jasné, že by to obojí nemohl zvládnout a my s Ivonou bychom to nedovolily. S Ivonou bych o tom taky ráda mluvila, ale je to nerealizovatelné. Alespoň zatím. Snad si opět dělám problémy větší, než jsou, ale alespoň to naplňuje moji nemožnou samotu, teď už ani Slávkovi necítím potřebu se pořádně vypsat, cítím z jeho strany absolutní nezájem, který jsem asi měla vycítit dříve. Ale já nikdy nevím. A tím si asi všechno prošvihnu. No nic, už se příliš opakuji. Doma je příliš velké napětí, máma sama potřebuje pomoci, má alespoň toho svého pana Piráta. Vzala si na sebe moc velký úkol s tím bytem, a já zřejmě nejsem ještě tak dospělá, abych jí dokázala mnoho pomoci. Uvědomuji si všechno, i tu svojí malou činnost, ale nedovedu přikročit k činům, takže ta dospělost se ještě u mě neprojevila činy, pouze roky. Alespoň to se mi zdá jedna z forem dospělosti.    

4. ledna 1976 - OBJEV
čtvrtek, 9.02.2012

Elen, 18. let – sešit 2.

Tak tu máme Nový rok, rok 1976. Nějak letos přestávám být okouzlena vánočními tradicemi, oslavami, cukrovím a já nevím čím tím vším. Byly jsme s mámou na Štědrý den samy, pak jsem odjela na 4 dny na Telnici s Ditou. Vrátila jsem se, ale příliš v pohodě jsem nebyla. Akorát si stále jasněji uvědomuji, že jsem na mámu hrubá, ani jí příliš nepomáhám, takže bych se měla krotit. Vedlo se mi to od té Telnice, ale mám nějaký divný stav, že nejsem dost trpělivá, takže to asi dlouho nevydržím. Vždycky jsem si zakládala na tom, že jsem klidná, nic mne příliš nerozhází a nyní si uvědomuji už delší dobu, že jsem strašný nervák a citově založená. Mrzí mi to, ale nebráním se tomu ani příliš. Chci, strašně chci, ale nic pro to nedělám, nesnažím se, nechci si něco zapřít. A tak to asi bude taky s tím mým tancováním. Jsem prý laxní, chladná, musím se umět soustředit a přehánět, předvádět se. Souhlasím nerada a přesto, že to chci změnit, lépe chci být jiná, nedokážu to ze sebe vytlouct tak, abych si nepřipadala blbě, nevhodně apod. A vím, že jakmile tenhle duševní pocit, „že si připadám…“ nezmizí, asi toho mnoho nezměním. Věřím nyní Trenérovi, že mne k tomu donutí, ale asi to musí u mě být nenápadně, abych to dělala a nevšimla si toho, abych si to zafixovala dřív, než mi někdo řekne dobře, dobře, dobře. Uvidíme. Když to tak nějak po sobě čtu, mám pocit, že někdy lžu i sama sobě, nedovedu poctivě napsat ty ne zrovna nejlepší myšlenky, které bych nechtěla mít. Ale je hrozné, že nedokážu být plně upřímná sama k sobě. Vždycky jsem si myslela, že mám ale dobré (a myslela jsem si, že ne „celkem“, ale „opravdu“) vlastnosti a od té doby, co si píšu deník, či spíše, co ho po sobě čtu, zjišťuji, že jsem schopna i hrát, kalkulovat, přemýšlet i nevhodně apod. Snad je dobře, že o těch chybách vím. Ale horší je, že se příliš nesnažím je měnit, asi mi připadají nezměnitelné. Ale taky se začínám bát pouštět se do těžších věcí ať sama na sobě nebo ve společnosti. Nechce se mi brát odpovědnost za něco, co neumím přesně ohodnotit, stoprocentně neznám. Taky chyba. Ale nechce se mi do toho pouštět. Zvlášť teď, když jsem v nějakém divném stavu, pořád bych spala, hlava mi třeští od rána do večera, nejsem schopna se přinutit k nějaké práci, ale když se přinutím, mám radost, že vůbec něco dělám. Začínám si myslet, že mi opravdu chybí ta činorodost, ve které bych na sebe musela zapomenout (ale z které asi taky pramení nynější stav, že když jsem se uvolnila z napětí, jsem nemožná), unavuje mne čtení knížek, které nijak neomezuji, naopak čtu často, ale hezké věci; dívám se na televizi (přesmíru – máma má pravdu -  ale zase si ji jdu pustit!?), na horách jsme hráli kanastu dlouho do noci. Skutečně chodím pozdě spát – denně po půlnoci, vstávám v 9, 10 hodin. Asi to má vliv. Možná, že máílo jím, ale já fakticky nechci ztloustnout. Celé vánoce omezuji sladkosti, úplně jsem na ně přestala mít chuť a přesto jsem dneska snědla plno cukroví a všeho – den před tréninkem. Snad se normálním chodem života zase všechno napraví, ale obávám se, že ne, protože hrozné napětí jsem na sobě cítila už před vánocemi. A cítím, že tenhle stav začal po chmelu a tenhle půlrok narůstá a narůstá. Ve škole jdu rapidně dolů, každého většího úkolu se bojím, chybí mi (alespoň o vánočních prázdninách určitě) REŽIE. Ano, to bude to správné slovo. Režie. A když nedovedu režírovat sebe sama v sobě, zřejmě hledám někoho, kdo by to udělal za mne. Teď začínám zjišťovat, zda jenom proto nehledám lásku a zvláště Slávka, který skutečně vždycky věděl co a jak bude dělat. A dovedl tuto vlastnost přenést i na druhého. Alespoň na mne jo. Nebo jestli toužím po něm jenom, proto, že jsem ho znala nejdéle a skutečně umí být oporou?! A nechce se mi na jeho místo uvolňovat někoho jiného, kterému bych musela přivykat, kdežto se Slávkem je všechno jasné? A přesto si říkám, že kdybych s ním chodila, že ho nebudu otravovat svým duševním stavem apod. Věřím, že bych to splnila, ale jinému klukovi bych se svěřovala. Taky mě musí poznat. Já vím, že Slávek kvůli tomuhle nejednou určitě musel být naštvaný (rozmrzelý). Já věčně nevěděla  co bych, jak bych. Slávek byl na počátku. Dokud mě ved, bylo všechno dobré. Cítila jsem se v bezpečí a kdykoliv jsem se mohla vymluvit. Nikdy neřekl, že by mu to bylo nepříjemné. A asi taky tenkrát nebylo. Ale zpětně si uvědomuji, že už dneska na to taky mohl přijít. A jiná, třeba Jana, určitě nedělá takové těžkosti. Vždyť kolikrát jsem se o něm jenom napochybovala! A nyní, když už k sobě víc než rok nepatříme, pociťuji jeho ztrátu moc tíživě a když měl v sobotu přijet, těšila jsem se, jako kdybych mu kolem krku (jak jsem si o tom snila) opravdu mohla skočit. Každé zvonění, bouchnutí dveří se mě ozvalo zklamaným sevřením vnitřností, že to není on. Jako kdyby měl přijít sám! Ale to by bylo jedno. A když jsem cestou na ples od jeho strýce, který mě tam odvez, protože jel kolem a poznal mě, dověděla, že Slávek nepřijel, a přijede až 8.1., přešla mě všechna chuť vůbec na ten ples jít, radost vyprchala i z nových šatů a všechno. A pak Dita ještě ke všemu říkala, že jí to Slávek psal. Ale pak jsem tuto drobnost pustila z hlavy. Ale mrzí mě, že mi od té doby, co tu byl naposledy, nenapsal. Od narozenin. Napsala jsem mu po týdnu, uznávám, asi hrozný dopis. Vyznání, že jsem z těch vlasů byla zničená, své pocity, poslala mu svou fotku ještě před ostříháním. Říkám si, že jsem asi vlezlá, ale nemůžu si pomoct. Pak zase, že jsem ho vlastně odhodila já, takže mu musím ukázat, že o něj ještě stojím. 

pondělí 17.11.1975, závěr
čtvrtek, 9.02.2012

Elen, 18 let,  sešit 2.

Už bylo kolem půl dvanácté.  Antonovi  se nechtělo pryč, tak jsem místo s Kobusem jela taky s Ivem, aby se tam Anton vešel (to jsem neřekla), ale on taky nasedl. Na němčinu už taky nemyslel a teď nás všechny tahal na flám. Nešel nikdo, jeho mrzelo (asi), že to se mnou dneska nevyšlo a tak šel domů. Na rozloučenou (snad k narozeninám) mi dal pusu. Byla jsem ráda, ale moc hezky jsem se nezachovala.

V pátek jsem se dala ostříhat. Půjdu dneska k jedné kadeřnici na soutěž a ostříhala mne dost zvláštně. V pátek večer to byl dosti šok na plese. V sobotu mě ještě stříhala a já pak probrečela celou cestu k tátovi. Tam jsem se trochu uklidnila, že prý mi to sluší, že je to hezké. Ale jsem zvědavá na reakce třídy a na tréninku. Moc se mi to nelíbí a začínám si zvykat. Musím si připravit nějaké chování. Te´d vypadám asi takhle (ilustrace);

Všichni si zvyknem, ale strašně mne mrzelo, že právě sotva jsem se dala ostříhat, přijel Slávek na dovolenou. Neviděl mne předtím a teď si o mne asi moc hezký obrázek neudělal. Nedá se nic dělat, alespoň mu dám fotku, když jsem se nechala vyfotit ještě před ostříháním. K narozeninám mi přinesl hezkou bonboniéru, dostala jsem pusu a já si uvědomila, že ho mám ráda víc, než kdy předtím. Za tu pusu jsem byla radši než za bonbony (protože jsem vypadala dost úděsně) a to je asi úkaz, že ho mám ráda. Teď čekám, že každou chvíli přijde (říkal během týdne). Jsem asi blázen, přeci chodí s Janou (taky tu s ní byl). Nechci s ním teď chodit, ale ráda ho asi mám.

Letím do salonu Eva a do Lucerny, snad ze mne neudělají úplnou ohyzdu, že budu moci večer na trénink a zítra nějak do školy. Nesmím si to tak brát.

Den samých jedniček
úterý, 1.11.2011

Den nových začátků

Je to neuvěřitelné. Právě jsem si náhodou přečetla zápis starý 2 roky (!?). A jsem o pěkný kus dál a přitom na dalším začátku. Zase v listopadu.

Dneska T. odvolal TT, škoda. Zacvičím si sama. Jen to neumím vedle někoho, potřebuji svoje soukromí, svoje prostředí. 

Včera jsem si převzala klíče od garsonky. Nazvala jsem ji "laboratoř". Jsem zvědavá, co mi přinese. Těším se . Dala jsem jí půl roku. Rozhodně to není moje konečná. Nový začátek a já mám možnost v klidu hledat ten SMYSL.

pondělí 17. 11. 1975
úterý, 1.11.2011

Elen, 18 let, sešit 2

Nechtělo se mi pořád psát. Ani teď se mi moc nechce, ale později bych toho třeba litovala.

Ten rozhovor s Antonem se ještě neuskutečnil a nevím, zda se uskuteční. Totiž, zanedlouho po tom večírku (no asi 3 týdny) jsme si smluvili „rande“, že si půjdeme popovídat kterési úterý. Řekla jsem mu o ten rozhovor  a on říkal, že čekal na mne, že po tom co se stalo už nemúže být tak aktivní v tomhle vztahu. Že mu sama na to musím dát odpověď. Něco podobného mi letmo taky řekl v Kolíně, kde jsem se byla podívat na mistr. ČSR družstev. Jenomže to určité úterý nepřišel a já nevěděla proč. Byli na víkend před tím v NDR na soutěži, tak jsem si říkala, že mu třeba není dobře, protože se tam prý strašně opil. Anton říkal, že mu vždycky ze soutěže je špatně jak střídá vedro (zpocení) se studeným čerstvým vzduchem, aby se ochladil. Ale prostála jsem tam přes hodinu (už jsme si připadala jako lehká dívka, která hledá příležitost, protože za tu dobu jsem dostala pozvání do hospody, počítat matiku, do cirkusu a taky kamkoliv od nějakého staršího Jugoslávce) a pak jsem šla sama na Vysokoškolský umělecký soubor do Rokoka (Jirka R. - vedoucí a tanečník) moc se mi to líbilo a dalo trochu zapomenout na Antona. Pak dlouho nepřišel na trénink (snad 3 nebo 4 týdny) a nevěděla jsem proč. Slyšela jsem totiž zprávy z TK, že trénuje, tak nemocen být nemohl. Tak se na něj kroužek trochu rozhorlil, že sotva jsme mu řekli, že mu za trénování budeme platit, tak přestal chodit. Zatím neplatíme nic a ani to s tím trénováním nepřehání.

Pavel tancuje s Alenkou, takže nás taky vůbec netrénuje. Na Ž. je hrozný úpadek; sami se trénují tak 2-4 páry, ostatní chodí jen tak, Dusan není schopen vymyslet a nastudovat nové předtančení, tak se opakuje staré a nikoho to už moc nebaví. Nové děti to neumějí, takže je nepostaví a  musí se tam strašně otravovat. Je fakt, že se musí probojovat vlastní iniciativou. Abych se vrátila k Antonovi. Tak přišel asi po měsíci. Ve mně radostně hrklo, ale snažila jsem se chovat normálně. Nevěděla jsem, jestli na ten náš sraz zapomněl, tak jsem mu to chtěla připomenout až mezi čtyřma očima. Každý mu vytýkal proč nechodil, tak jsem se toho zdržela. Dočkala jsem se – řekl mi to sám. Od té doby byl na Ž. snad každou středu, nebo prostě víc tréninků a bylo to fajn. Nemohla jsem se odhodlat něco mu říct a myslím, že na to čekal. S Honzou se tancovalo docela dobře, ale už zase začínaly jeho nálady, že to nemá cenu, že musí v době tréninků na fotbal s malýma rukama, že trénovat nemusí tolik a tak. Zkoušel svoje stále nové figury a základu se nedržel. Ještě mi to nevydilo, ale viděla jsem, že se s ním dříve nebo později chytnu. Ne žebříčku jsme skončili 2x čtvrtí. Nic moc, ale na to, že jsme fakticky moc netrénovali, to šlo. Tam nebo těsně po tom na mě přišel Pavel, zda nechci tancovat s Lukášem O., který je Plzeňák studující v Praze ekonomku a přestoupil do TK, že prý má o mě zájem. Zatancovala jsem si s ním, taky je na tom lépe než Honza, protože je na špičce „C“, tak jsem to vzala. Říkala jsem si, že je tím tancováním nadšen, že bude trénovat pořádně a to mě baví. Honzu jsem nechala kvůli výše popsaným problémům. Říkal, že to čekal už od jara, že se na něj vykašlu, že ho to nepřekvapuje. Ale možná ho to mrzelo, mě to taky nebylo lhostejné, protože jsme si nyní dobře rozuměli. Nikdy bych s ním nechodila, ale nechtělo se mi rozbít dobrý vztah. Nerozbil se (alespoň zatím) a tancuje se nám líp než kdykoliv předtím. S Lukášem to bude práce, Pavlíček (trenér TK) mi dává lekce v tancování, okolí mi taky poradí, ale bude to snad dobré. Na Ž. se vzdám tedy předtanců, občasného výdělku z filmování, a částečnou ztrátou jakýchsi přátelství. Budu se snažit je udržovat. V  TK se uvidím s Antonem i když možná to bude horší než lepší. Alespoň poznám jeho poměr   k  Ivoně. Anton, když jsem se nevyjadřovala, tak při náhodném setkání na mostě před Ž., sám se mi omluvil, že nepřišel tenkrát na sraz a že bychom si měli popovídat. Byla jsem ráda, ale zase jsem se nějak jasně nevyjádřila. Tak jsme to nechali otevřené. Tak přišly moje narozeniny. Osmnácté.  Neoslavila  jsem je nijak zvlášť to mé 16. v tomhle snad nepřekonám. Spíš to byo smutné a hlavně ve zmatku.  Tak jsem si říkala, že po tréninku a TK půjdu ještě do “hospody“ (Šli jsme do Repre) a že to nějak oslavím. Ale nikomu jsem to neřekla (a nikdo si nevzpomněl), protože jsem neměla peníze na zaplacení nějakého ití a nechtěla jsem zase přijít tak úplně pozdě domů (ráno byla škola). Na Ž. se Antonovi nechtělo trénovat v TK (vypustil na týden tréninky) a přemlouval mne z hecu, abych nechodila do lubu. Šla jsem. A on naopak tam pak přišel s Ivem a Dášou, kteří ho k tomu prý  přemluvili. Chvíli trénoval Jardu s Ivetou, nás jen když jsme se ho zeptali – asi po 2 hodinách všichni opět odešli. Nebyla jsem ráda, chtěla jsem se s ním ještě vidět, protože byl sám, ale nepočkal na mě. Byla jsem ráda, i když jsem ho uviděla v Repre. Pořád říkal, že se musí učit němčinu a nemůže nikde zůstat. Zatím šel už do TK a do Repre. Pavel ho pak ještě přemlouval na bechera, ale nechtěl i když přemluvit by se dal. Nakonec řekl, že když půjdu já, že půjde. Rozmýšlela jsem se kvůli narozeninám, ale pak jsem si řekla, že bych přijela bůh  ví kdy domů a taky jsem nechtěla hned kvůli Antonovi obrátit, tak jsem nešla. Pavel tedy odvedl Ludviku na tramvaj a taky nešel. Nešla jsem, ale naznačila jsem, že jsem mohla; Anton pochopil, že mám narozeniny a najednou se mu na bechera chtělo. Chtěl zavolat Pavla, ale já jsem už nechtěla. Ivo a Kobus tam byli s auty tak jsem si řekla, že se fajn dostanu domů.   

-          pokračování     -

pondělí 29. 9. 1975
úterý, 28.06.2011

Elen, 17 let, sešit 2

Dopisy Slávkovi už nemá cenu opisovat. Dělo a děje se mnoho, ale přes prázdniny se nedá psát, a hlavně, Slávkovi se o tom nedá (spíš nemusí) psát. Stěhovali jsme se do nového bytu, aby Marta měla samostatný byt s Rindou, a zařizuji se s mámou. Žijeme tu ještě stále ve zmatcích. O tom psát nebudu, protože je večer, a vypisovat dlouho se mi nechce.

Včera byla v DDP soutěž kateg. „C“, „A“, tak jsem tam byla (tancovali jsme s Martinem Céčka 11,12/17,18) a potom ještě v Repre a u Ládi Š., protože kluci (Michal a Martin zítra odjíždějí na – 2 roky  –  „dovolenou“). Už si nepamatuji jak dalece jsem se šířila o vztahu mém k Antonu V. a naopak a nechce se mi to teď hledat. Ale jisté je, že už na jaře jsme se začali blíže bavit, byla a snad ještě jsem mu sympatická a chtěl se mnou chodit. V Dštění – 2x týdenní soustředění – jsme si taky párkrát popovídali a bylo to mezi námi docela dobré, dokud nepřijela Ivona (jeho partnerka). Proti ní nic nemám, ba naopak, a právě proto, se k Antonovi neumím chovat, protože ona s ním chodila dlouho, snad si myslí, že ještě chodí (nebo je to ještě fakt) a nechtěla jsem vypadat, že šplhám na nějaké „emko“. Anton tohle nepochopil, nebo nechtěl pochopit, prostě potřeboval někoho jiného, změnu, a já jsem byla trochu přitažlivá. Možná, že mu teď trochu křivdím, ale ztratila jsem v něj v posledních dnech důvěru, proto nepíšu o něm moc laskavě. Mezi námi se nic nestalo, na to jsem do toho vztahu viděla příliš, ale trochu mne mrzí, že jsem se v něm zklamala. Je to snad první člověk, a budu se snažit co nejvíce, abych zjistila, zda je to odůvodněné, nebo ne. Stále mi už tady v Praze vyčítal chování, že se k němu nemám apod. Bylo to kvůli tomu, že se nemíním chovat jinak před ním, před společností bez a s Ivonou. Tak jsem byla asi podle jeho představ (asi) příliš odměřená, nevýrazná apod. Já s ním nejsem zatím schopná chodit v pravém slova smyslu, a taky jsem mu to předem říkala, protože na to se do něj musím být dostatečně zamilovat a poradit se zároveň (bohužel!?) s rozumem, a to mně trvá pro některé lidi (občas i pro mě) příliš dlouho. Myslím, že Anton se mnou střelil vedle, podle toho, co chtěl. Jestli chtěl povyražení, tak má u mne smůlu, na to nejsem stavěná. Jestli chtěl časem někoho blízkého, přítelkyni, nakonec třeba i s ním začnu chodit, pak snad by to šlo, ale obráceně to asi příliš nedokážu. Ale nesměl by provádět to, co provádí (doufám, že to nedělá se zřejmým úmyslem), nebo to dělat, ale případně mi to vysvětlit tak, abych mu mohla věřit. A konečně k tomu, co se stalo. Nepopudilo mne to, nakonec ani příliš nepřekvapilo, ale zarazila jedna věc. Anton zřejmě, když se napije, má u sebe rád nějakou ženu. Myslím, že je lhostejné jakou. Budiž. Taky na něj přicházejí ty „rozumné řeči“ (nejsem si jistá těmi uvozovkami), a zamilované řeči (bez uvozovek). Tak nějak se totiž taky dostal ke mně a kdykoliv jsme se spolu blíže bavili (ne úplně vždy), měl v sobě nějaký ten alkohol, aby se mu lépe mluvilo a nemusel myslet na věci příští. Včera ne večírku se obětí stala Jiřina – sousedka Pavla Kol., a Anton do ní hučel cestou k Š. (předtím se jí všímal společensky), tam se k ní obracel, líbal, dělal naschvály. Hrál divadlo, ani to by mi příliš nevadilo, protože je mi jasné (dnes jo, jestli zítra či později po naší promluvě, kterou chci uskutečnit, to bude taky jasné nevím), že je to chvilková záležitost, která se nebude protahovat  až vystřízliví. Ale historie by se jistě opakovala a stále před mým očima, dokud se neuvolím chovat se podle jeho způsobu, nebo se na mne úplně vykašle. Mě totiž zarazilo i zamrzelo, jestli i mě bral jako chvilkovou záležitost (že to trvalo přes 3 měsíce nerozhoduje – protože takových Jiřin měl jistě za tu dobu několik), přesto , že jsem ho za sebe upozorňovala, že v tomhle se mých 17 let projeví, že do něj nejsem zamilovaná a pro tohle, že v tom nevidím smysl. Doufám, že nyní prohlédl, a pochopil konečně, zda to má smysl či ne. Jestli řekne ano, pak se tedy smířil s tím, že se chovám jak se chovám a bude muset pochopit mé pohnutky a naopak, to je jasné. Doufám, že nebyl tak podlý, aby mě nejdříve namazal med kolem pusy, já se do něj konečně po 4 měsících zamilovala (protože nyní už mi právě není tak lhostejný), aby mě mohl říct AHOJ. Tolik jsem mu věřit nepřestala. A s Jiřinou se mi mohl ukázat, že může mít kterou chce. A takové věci, vůbec svou osobnost, přednosti i trochu povýšení on rád ukazuje světu. Moc rád. Psala jsem, že mi není lhostejný. je jasné, že když o mě někdo nějakou dobu usiluje (a nyní dost dlouhou) začnu si ho všímat a může se mi stát příjemným nebo nepříjemným. Já volila první možnost dřív, než přijde ta druhá, což se klidně může stát, protože vidím určité věci, které mi na něm asi budou vadit (jako u Slávka – bohužel – takovéhle úvahy mi překážejí v bezstarostném žití). Nyní má jisté problémy, dělá zkoušky, taky není šťastný tak, jak vypadá a jak si jistě mnoho lidí myslí, zajímám se o něj už ne jako o svého kluka, ale kamaráda, a už nemám tak svázané ruce. Mám pocit, že jsem ho tou nedělí ztratila, ale ať, chovat podle jeho předpisů se nebudu. (naopak mám pocit, že ani jemu by to nebylo vhod – ne momentálně, ale potom). Myslím, že takhle si naseká víc „přátelství“, ale má štěstí, že to oba berou (spíš „ona“) s humorem a druhý den už si nejsou blízcí. Pavel K. se stal mým přítelem, alespoň to tak vypadá, a je fakt, že jemu věřím daleko víc, než Antonovi; je tedy (alespoň vůči mně) spolehlivý. Vidí do našeho vztahu, jako já vidím do jeho. On mě má rád (měl určitě, teď už se jistého dílu vzdal), ale náš vztah je passé (kvůli mně, ale nelituji toho, že neexistoval a nepokračoval), přitom si skutečně dost rozumíme a dovedeme si o sobě popovídat. Taky ho znám daleko líp a déle než Antona. Když vůči mně z Antona dostanu určité vlastnosti (to si teda fandím), myslím, že nebude o nic horší, může být i lepší. I včera na mejdanu u Ládi za mnou přišel, když se Anton kočkoval s Jiřinou a řekl mi, že to věděl, že ho znal apod. Taky to, že tam hraju divadlo (nechtělo se mi veselit se bez veselé nálady – totiž – Martinova kytara mě nedokáže rozveselit – mejdany já na vyšší úroveň nepozdvihnu, to je málo platný) na Tondu (je pravda, že občas jsem dělala jisté obličeje schválně, to bych lhala, ale vcelku to divadlo nebylo, spíš jsem uvažovala nade všemi ve spojení s Antonem).  Předpokládám a budu se o to snažit si s Antonem popovídat (on to nemá rád, ale já jasno chci mít, a tyhle promluvy zase mně nejsou proti mysli) a uvidíme, co z dnešních závěrů bylo pravdivé a co ne.

Pavel si chce začít vztah s Alenkou S., asi se do ní snaží zamilovat, ale myslím, že se mu to nevede. Nechci si moc fandit, ale určitě by bral mě stále dříve než Alenku. Ale Alenku mu přeju, když se mu to povede. Ji k ničemu přemlouvat nebudu, protože k němu se každý nehodí, ale odvracet ji od něj taky nebudu. Tohle ať si vyřeší sami. Pavel asi do Alenky dost vidí, má ji otipnutou, tak ať dělá,  co umí. Do Alenky je totiž až po uši zamilován Michal (dnes jde na vojnu) a Pavel čeká jen  až odejde a Alenka pak   sama bude nebo nebude chtít. Ovšem dost hloupá je, že včera snad Michalovi slíbila chození či co, nebo b´mu jen dovolila, aby se jí znovu vyznal (už spolu dříve chodili), a zrovna před vojnou, aby prý měl dobrou náladu. Alenka s ním totiž prý chodit nechce a ani nebude (v tom Pavlovi opět věřím) a dělá to vyloženě kvůli vojně. A to je horší, než kdyby se měli pohádat. On bude v Písku, chce tancovat a Alenka se jeho nátlaku neubrání, jestli takhle bude pokračovat. A zklamat kluka na vojně, to je snad to nejhorší, co může udělat. Tak uvidíme. Já soudím ze svého hlediska, ale třeba jsem to taky neudělala nejlíp, když jsem se se Slávkem asi 4 měsíce před vojnou rozešla. Všichni by nám fandili, prý k sobě patříme apod. Tenkrát taky dost zasáhl Pavel, ale Slávkovi jsem zůstávala věrná. Spíš ho mrzelo, že kvůli tancování nechávám partu, že tam snad někoho mám a tak. Podle mě i jemu přišlo ukončení vztahu vhod, ale být mezi nimi, nikdy by si asi nenamluvil v mé přítomnosti Janu, protože ještě při loučení před vojnou i na přísaze mě mohl mít rád. Teď tu byl na opušťáku, byl se u nás podívat s Janou a zdálo se mi, že naše přátelství povolilo vinou obou (nebo nechutí, nevím). Jenom jsem si znovu uvědomila, že je skutečně prima kluk, ale nemám chuť jim to bourat, protože to se vyřeší samo – kladně nebo záporně – po vojně času dost a kdybych s ním měla chodit, musela už bych si ho vzít a vždycky, když jsem si představila náš manželský život, tak mi nevyhovoval. Na chození ano, dále ne, uvidíme. A jestli si vezme Janu nebo úplně někoho jiného, doufám, že mu zůstanou krásné vzpomínky  jako zůstaly mně a stále jsem ráda, že jsem s ním více než dva roky prožila. Dita zase uvažuje o Kájovi, což by taky nebyl špatný manžel, a to by pak bylo ideální přátelství v rodinkách. Koukám příliš daleko, existují další lidé (zrovna se zajímá Jiří Slabý, ale budu ho muset zklamat) i když s těmi co znám mám takhle dost problémů. Samozřejmě, že si je opět dělám sama, ale nebráním se jím, i když na nich možná ve svém životě shořím. Předpovídám si to já, i Pavel mi to předpovídá (jako sobě, že je taky takový), ale to se nedá nic dělat, já to dělám dokonce i ráda, snad to není drbání, protože přemýšlet o tom nejbližším co existuje – lidi – snad není špatné. (Přemíra všeho škodí, to vím, ale nechci se tomu bránit). Zdena říká, že se asi sama ráda sebetrýzním apod. Snad, ale ne s oblibou, ovšem pokud to vychází druhým, jsem spokojená alespoň za ně, když si zbabrám vlastní cestu. Opilá nejsem, ale musím vystřízlivět, už zase moc kecám. Ale urovnala jsem si trochu myšlenky, a to je to, co jsem potřebovala.

Film v Blaníku „Můj brácha má príma bráchu“, kde jsem byla dneska s Ditou, mě příjemně naladil, a dostal snad na chvíli z takového útlumu, únavy a přemíry úvah. Vlastně mě do úvah zase dostal, protože jsem s chutí začala dnešní litanii psát.

Dopis Slávkovi, Praha 16. 6. 1975
úterý, 28.06.2011

Elen, sešit 2

LABUŽNÍCI PODOTÝKAJÍ –

„Jedna chutná porce zvěřiny dovede promluvit k srdci přesvědčivěji než deset citátů z řečtiny“

(John Wolcot)

„Po dobrém obědě může člověk odpustit komukoliv – dokonce i svým vlastním příbuzným.“

(Oscar Wilde)

Ahoj Slávku!                                                                                                                       Praha, 16. 6. 1975

Tak máme po svatbě. Snad i proto jsem Ti do záhlaví dopisu napsala o jídle. Skutečně jsme v sobotu všichni byli labužníky až nechutnými. Jedli jsme celý den. Nejdříve u nás (už od rána jsem s Jarkou Puhovou připravovala různé pochutiny – tedy už jedli  – či ochutnávali), pak na obědě po obřadu v Nuslích „U pastýřky“ a pak ještě dlouho do noci u Barešů. Ale jinak to bylo fajn i když jsme neupustili od své „tradice“ a na obřad přišli málem pozdě. Marta s Rindou dostali mnoho dárků, m.j. od Trilobitu železnou kouli Rindovi na nohu a nafukovacího velikého koně. Školní sbor Martě zazpíval před radnicí Andělské přátelství.

Dneska je vlastně první den prázdnin. Ale mně to ani moc nepřijde, protože školu jsem v posledních 14ti dnech viděla asi 2x. V pátek 13. jsem se tam musela dostavit také, abych dostala doklad o prospěchu. Mám 3 z ruštiny, jinak 6 dvojek (to je slušný). Z klavíru mi opět dala samé jedničky. nevím, proč mě hodnotí, když to stejně neodpovídá pravdě. To na kreslení  LŠU mi vysvědčení ani nedal. Byl by to jen výsměch. Teď už máme jen nácviky. V pátej jsme měli vystoupení v Edenu pod reflektory. Až na to, že  ½ hod. před začátkem byla pořádná bouřka, to šlo.

V pátek jsem taky zašla k holiči a, abych na svatbě vypadala slušně, dala se nejen učesat, ale i ostříhat. Teď vypadám nějak takhle :      ……….

Neumím to moc nakreslit, ale docela se mi to líbí. Alespoň zatím. Ani kritika nebyla špatná.

Prý zase pojedeš do Hradiště, tak nevím, kdy Tě tenhle dopis zastihne, ale přesto píšu. Když se ztratí, taky se moc nestane.

                                                                                                                                                 Ahoj, Elen

S Hanou Panoch. už je všechno v pořádku, dostala z protekce nějaké injekce. Jaký teď spolu mají vztah nevím.

okolo let 1928 - 1935
úterý, 28.06.2011

Deník babičky – pokračování

Zpočátku jsme si užívali, coby bezdětní manželé. Chodili jsme na výlety a pilně jsme navštěvovali Olomoucké zájezdové divadlo v Ústí. Járyn jezdil dále do Mostu do Pěveckého sdružení severočeských učitelů, funkcionařil v Sokole, dával dohromady ochotnické divadlo v Trmcích, besídky ve škole a vůbec organizoval celé kulturní dění.

O sobotách a nedělích jezdil do Prahy do kursu při státní průmyslové škole a přitom absolvoval figurální kursy u prof. Růžičky a kresbu ve státní grafické škole.

Byli jsme oba nezmaři a chtěli jsme utrhnout ze života, co se dá. Inu, mládí!

Kromě cvičení v tělocvičně jsme lyžovali na stráních nad Trmicemi, bruslili na kluzišti v Trmicích i v Ústí, hráli jsme ping pong a volejbal na sokolském cvičišti.

Směr našeho života se poněkud změnil, ovšem nakrátko, když se nám narodily děti. Bylo to údobí dětských kočárků, plenek, kašiček a výchovy nových človíčků. Jakmile děti trochu odrostly, začaly s námi chodit na výlety a hlavně na sokolské cvičiště, kde si do sytosti nahrály.

Parta nadšenců, včetně táty, si postavila pěkný kuželník a to pak bylo na cvičišti živo. My ženy jsme jim obstarávaly občerstvení, dělaly chlebíčky a pekly cukroví. Zvláště pak, když se pořádaly nějaké slavnosti, cvičení, dětské dny nebo závody, to jsme se teprve tužily. Vše za malý poplatek. Ale i tak jsme nastřádaly do společné pokladničky slušný kapitál, který měl být použit pro výstavbu sokolovny. Ta už zůstala bohužel jen v plánech.

Tehdy Lauretta Hrdinová, primová taneční pedagožka, vyvěsila ve městě plakáty, že bude vyučovat Češky taneční gymnastice. Zájem však nebyl žádný. Také těch Čechů v Ústí mnoho nebylo. Přihlásila jsem se jenom já, ale to jí nevadilo, aby nezačala s vyučováním. Proseděly jsme spolu také na kladině mnohé chvíle, kdy mi vyprávěla o svém pobytu někde v Íránu a zasvěcovala mne do tajů tance. Bylo to něco jiného, než cvičení v Sokole a hodně mi to pomohlo v sokolské práci.

Když byly děti trochu větší, začala jsem chodit na cvičení, které se odbývalo v krásné nové české škole. Ale když jsem projevila trochu schopností, dostala jsem se hned do vedení. To předpokládalo připravovat se a tím i prohlubovat své znalosti v tělovýchově. Dala jsem se tedy do učení, udělala zkoušku pomahatelskou, pak cvičitelskou a po absolvování jsem prodělala šestitýdenní školu ČOS v Praze. Tři týdny z toho byly v zimě (nářadí, plavání, bruslení) a tři týdny v létě (plavání, atletika, táboření). Děti jsem rozdělila. Ivan jel k babičce a dědovi do Kralup, Jarušku si vzala velmi ochotně teta Anička do Chebu. Tak jsme to všichni šťastně přečkali, i táta, který se sám obstarával v Trmicích a věnoval se pilně práci v Sokole. Byla jsem takto vyzbrojena množstvím vědomostí pro vedení a bylo toho hned patřičně využito. Stala jsem se okrskovou náčelnicí, jezdila na schůze po velikém okrsku, i ve večerních hodinách, kdy ještě nejezdily autobusy jako nyní. Mnohdy jsem šla pěšky, někdy jela vlakem. Organizovala jsem společné nácviky na veřejná vystoupení, atletické závody a vyřazovací zkoušky prostných na všesokolský slet a řídila okrsková cvičení žen v parku v Krásné Březně a v Tuchomyšli.

Později jsem byla zvolena do župního náčelnictva a zastávala jsem funkci župní místovedoucí dorostenek. To už bylo hodně náročné na čas.

Měli jsme hodnou paní Tympanovou, která nám chodila za poplatek hlídat děti, když jsme měli oba nějakou povinnost. Děti ji měly rády a my jsme jí je mohli bez obav svěřit. Škoda, že jsme se s ní po válce už nesetkali. Byla to Němka a byla po válce při odsunu vystěhována. Těžko říci, jak k tomu přišla. Byla to hodná a prostá paní. Prý se za Protektorátu hlásila k Němcům. Nu což, co jí zbývalo jiného a při odsunu se s těmi zlými svezli i ostatní.

Velká činnost mimoškolská byla ve škole, kde Járyn připravoval besídky, skládal jednotlivá čísla na vystoupení, k tomu hudbu, dekorace i kroje. Já jsem mu pilně pomáhala při nácviku i při malování dekorací.

Naše veliká láska bylo divadlo. Již od r. 1919, kdy Járyn jako svobodný kantor nastoupil do Trmic na školu a zapojil se do veřejné práce, řídil soubor tamburašů a začal organizovat divadlo.

Od primitivních začátků s prostými lidmi, na sudech s prkny, které přitáhli horníci z dolu, se postavilo jeviště. Lidé těžko, ale s nadšením zvládli daný text a hráli pro vděčné obecenstvo. Postupem času se podařilo vytvořit divadlo na slušné úrovni, se kterým se zajíždělo i do okolí. 72 plakátů z té doby dokumentuje tu práci, ať už šlo o režiséra, malíře dekorací, herce i hudebníka, vše v jediné osobě. I já jsem se pustila s chutí do divadla a spolupracovala jsem při výpravě, skládání tanců i coby herečka.

Jediná odměna za tuto práci byla kladná kritika ve zdejších novinách. Také hovory s Trmičáky při různých příležitostech nám ještě dnes po letech potvrzují, že všechna ta práce nebyla nadarmo a že lidé si ty průkopnické doby rádi připomínají.

V Trmicích jsme se původně nastěhovali k Hájkovům do 3. poschodí na hlavní ulici. Tehdy jsme si užili tahání kočárku do vysokého patra, protože tam jsme začali s výchovou obou dětí. Teprve později jsme se přestěhovali do krásného bytu (s ohledem na trmické možnosti) do novostavby k Dokovům. Bylo trochu blíže na cvičiště i do školy po novém mostě přes špinavou řeku Bělou. Ta nám jednou pořádně zamotala hlavu.

Bylo to v době, když Ivan ještě nechodil do školy, ale ač malý, byl celkem samostatný a snadno bez úhony přeběhl na blízké sokolské cvičiště. Nebyl z těch dětí, které by se někde toulaly a spolehlivě jsme věděli, že si hraje v partě dětí na cvičišti. Vždy, když se začalo stmívat, vracel se domů utrmácený ze hry. Ale tentokrát nějak dlouho nešel. Na podzim se brzy krátí den, bylo šest, sedm a Ivan nikde. Fantazie začala pracovat a my jsme ho už viděli někde v té zapeklité říčce bez pomoci. Až v osm hodin se klidně bez výčitek vrátil domů, a že si hrál v sousedním domě s dětmi. Udivilo nás, že ho ta rodina neposlala včas domů, abychom něměli starost. Nedalo se nic dělat, i když nám ho bylo líto a byli jsme rádi, že se zdráv vrátil, musel nastoupit tělesný trest. To pro příště, aby si spíše zapamatoval, že se nesmí v pozdních hodinách zdržovat někde v rodinách.

X  X  X

Dopis Slávkovi; Praha, 8. 6. 1975
úterý, 26.04.2011

Elen, 17 let – začátek Sešitu č.2

Chceš-li být šťastný den – OŽER SE! (promiň za to hrubější, ale nebylo by to ono)

Chceš-li být šťastný rok – OŽEŇ SE!

Chceš-li být šťastný celý život – VANDRUJ!

Ahoj Slávku!

  Tak jsme přijeli z výročního vandru. Celkově – bylo tam faj, alespoň pro mne tak, jak to šlo. Jistě o něm budeš číst ještě nejméně jednou, ale alespoň si budeš moci udělat obrázek, když budeš mít různá hlediska. A zřejmě tohle bude dlouhý dopis, protože se určitě nepatřičně rozepíšu. A této vlastnosti se nezbavím.

  Kluci (Peťa, Janek Hl., Pepek) jeli už v pátek večer, my holky jely až v sobotu ráno (Jana B., Bláňa, Zuzka Kr., já). Atoš s Ankou přijeli během odpoledne soboty, Kačka měla kasárníka, Dita nějakou zvláštní nemoc – nějak jí bolelo u srdce tak šla na vyšetření, ale nebude to snad nic vážného (se srdcem to není). Když počítám Anku a Atošem celou dobu od začátku do konce, bylo nás opět – 9 lidí. Kluci říkali, že se spalo v pátek dobře, jen tam je spousta komárů. V sobotu jsme tedy zůstali pod širákem taky a nebyla zima. Komáři si na nás smlsli (já měla ráno opuchlé oko). Dopoledne jsme přijeli a samozřejmě si kluci dělali z Peti legraci. Vzájemně si na ten velký habr dávali věci, nebo schovávali uesky. Z toho vzniklo Peťovo přání, aby se každý rok na výročním sezení nějakým způsobem ten habr zdolal (vylézt totiž na něj nelze). Po různých  různorodém obědě, při kterém jsem vysypala půl ešusu rizota a Janek svého "lanšmídu", ale jinak jsme si pochutnali, přišel Atoš s Ankou a hostem, kterého potkali ve vlaku. Seznámili se s Filologem z Prahy (jak se jmenuje normálně nám neřekl). Je to zvláštní kluk. Že by byl správnej v tom slova smyslu říci nemohu. Snad toho dost zná, možná i umí, ale s tím by už asi byly problémy. Ale má takové divné chování, moc mezi nás nezapadl, ač se snažil. Možná, že právě ta snaha mu v tom zabránila. Odhadovala jsem mu takových 28 let, i když můj odhad je dosti špatný. Odpoledne jsem se taky sebrala a šla se podívat trochu po okolí. Ta veliká louka je nádherná. Je úplně rozkvetlá žlutě a tmavě červeně, je tam asi 30 cm vysoká tráva. Obě studánky mají dost málo vody, ale byla dobrá. Nevím, jestli už to tam bylo, ale u malé Titicacy, jak se myjeme byl taky nějaký vor (Peťa nelenil a hned ho úspěšně vyzkoušel). Zašla jsem se podívat na houpačku. Nezbyla tam ani jediná kláda, jen jeden vyvrácený strom. Tak jsem alespoň vylezla na tamnější posed, který je stále sušší a sušší. Vydržela jsem tam dobrou čtvrthodinku, kolem byly krásně zelené stromy a všechno, bylo hezké počasí, tedy nebe úplně modré bez mráčku. Cestou jsem taky vyplašila zajíce a veverku, našla jednu starou holubinku a u lesa za posedem byly koberečky modrých pomněnek. Prolezla jsem tím nízkým lesem až k oboře, pak se vracela pomalu obloukem zpátky. Ta cesta mě naladila do příjemného, krásného, ale zároveň trochu smutnějšího pocitu. Zjistili jsme také, že blízko nás je Jarka Puh. se svým oddílem. Večer se na nás všechny přišla podívat. Jinak jsme kolem chodili pro vodu. Před setměním nás  navštívil hajný, ale ani nám moc nevynadal, jenom řekl, jestli nebudeme pálit tu hranici (kluci měli připravenou u sekání dřeva hranici na večer), tak jsme řekli, že tam ne. Večer zahájil Peťa, ujal se celého vedení z pochopitelných důvodů. Hranici zapalovali hosté (Anka, Pepek, Filolog, Bláňa). Jana vytáhla vlajku, Peťa přečetl listinu a podepsali jsme se na březovou kůru, která patří k listině. Všechno proběhlo jaksepatří. Jenom volby jsme udělali veřejné, protože se stejně všichni známe a víme, co si myslíme. Dohoda byla v tom, že jeden, buď šerif nebo kápo může být na vojně ("nežijící) – a tak za stále stejných návrhů na šerifa Tebe a Peťi jsme si řekli, že do října to bude šéfovat Peťa a pak zase Ty, až se vrátíš, tak taky Ty (i když vlastně mezitím budou volby nové). Kápo (zase za stejně rozpačitých návrhů Jana B., Kačka  a já) je Jana B., která to ale stejně bude dělat s Kačkou, občas se mnou. Stejně se dohodnem dohromady. Ostatní funkce jsme nevolili, protože je nás málo a stejně se neplní. Kroniku zkráceně doděláme. Přijali jsme nové členy Bláňu, Anku a Pepka. Anka nám řekla (což i mě celkem zarazilo a což je fakt), že ona vlastně byla u úplně prvního návrhu na osadu a když pak odjela na školu, zapomněli jsme s ní počítat a na vánoce se dozvěděla, že osada existuje a ona v ní není (ještě Otík). Návrh Peti, abychom Vladimíra a Tyliho ještě zvali na naše výpravy, byl zamítnut všemi. Peťa totiž se dal zase s nimi nějak dohormady, Dita říká, že spolu snad hrají. O stavbě campu jsme se bavili a dohodli, že než odejde Peťa, musí být hotová kostra, nebo raději téměř celá chata, my, zbytek, že už doděláme, ale velkých kmenů – stavění se dost bojíme, připadáme si slabé. Je zajímavé, že se s Jankem, Atošem, Pepkem dost málo počítá a vidíme se jako jen holky. Ale ani oni se neprosazují. Až odejde Peťa, bojí se přílišného matriarchátu, ale myslím, a řekla jsem jim to, že to je i jejich vina. Peťa řekl, že může až koncem srpna a v září, tak jsem zvědavá, do té doby prý všechno máme nějak připravit. Snažili jsme se taky hrát (byly tam 4 kytary), Anka zahrála svoje písničky, ale to celkově úspěšné nebylo, chtělo se nám hodně spát. Fililog odešel na Totem – na potlach. My měli taky chuť, ale nakonec z toho sešlo, protože Pepek s Jankem už zařezávali, Atoš s Ankou jeli v noci domů (Atoš musel ráno na spartakiádu) a ze zbytku Zuzka jít nechtěla a my nakonec nechtěli trhat partu. Ráno jsme spali asi do deseti (jak kdo 9-11 hod), pak už se nic mimořádného nedělo, akorát k poledni začalo pršet ("medardova kápě 40 dní kape"), tak se máme na co těšit. Přesto jsme si vyšli na vlak do Hraštice, krásně došli vlak, o kterém jsme nevěděli, kdy jede a promoklí dorazili domů. Tak jsem to napsala vlastně jako do kroniky, ale mohlo by Tě to snad zajímat, i když to asi budeš číst na pokračování. Máma jede v úterý do Bojova na služební cestu. Řekla jsem jí, aby se u Tebe stavila, ale to nakonec uvidíš sám, říkala, že to zkusí, jestli to najde a bude chvilka času. Bude koukat jet domů už kvůli svatbě. Ve čtvrtek byli oddáni Lenka s Havlem, prý to měli hezké. Bobři a ještě jedna kapela z Písku jim hráli, byla tam prý spousta lidí.

  V pondělí jsem byla v divadélku v Nerudovce na Lutkovi. Bylo to docela hezké, i když mám výhrady. To prostředí je fajn, je to jako klubovna. Sedí uprostřed lidí, samozřejmě bez aparatury a povídá, co ho napadne.

  V úterý jsem viděla opět (poporvé v Paříži) "Knihu džunglí" – film od Disneye. Je to v hale jako jsme byli loni na Motýlkovi (toho teď dávají v Alfě). Je to príma – no znáš Disneyovi grimasy.

   Viděla jsem vaše fotky kapely, jsou hezké, taky jsem na Janě jednu vyžebrala. Dita je pošle i Kájovi. Ty fotky z Hradiště od Tvého strejdy mám také, ale posílat Ti je nebudu, prý Ti něco posílala maminka. Za zvuků deště a už téměř se zavřenýma ospalýma očima dopisuji tak se měj hezky, nezlob se za tu čmáranici, pokus se přijet (Jana říkala, že prý ne).

                                                                                                                                                Elen

   Pohled, kde píšeš, že nepřijedeš přišel pozdě, tak ti přišel nový telegram. Škoda a ahoj !!!

psáno 3. 5. 75, Hradiště - přísaha
pondělí, 25.04.2011

Elen, 17 let – Konec Sešitu č.1

2. 5. 75 jsme byli v Hradišti na přísaze. S Ditou jsme cestovaly přes 2 noci (jednu tam, jednu zpátky), tak jsme taky měly dost času na bavení. Má názor, že Jana se Slávkem (nebo Slávek s Janou?!) to dlouho nevydrží. No, je to takovej spíš kamarádskej vztah. Chovají se k sobě nějak neurčitě, Slávek to nechce moc dávat na odiv, ale Jana se k němu prý (podle Dity) chová tak "vlastnicky". Možná. Spíš tak nějak, že už patří do rodiny, protože tam přijela se Zajdovými autem přes Olomouc, kde spali. Uvidíme. Slávek se chce strašně podívat domů, na vojně ho to štve. Ale co je dobré, snaží se z "perliček" sestavit slušné žití a alespoň ve vyprávění se mu to daří. O nějakých problémech moc nemluvil, ale on to nemá ve zvyku (v takovéhle společnosti). Kluci okolo jsou normální, pár jich tam našel dobrejch, z jiných si dělají legraci. Moc ho baví jezdit, přemýšlí o tom i do civilu. Někdo mu poradil jezdit s plynem – dálkař. To je ještě ale daleko. Marta se 4. 6. v 11.45 bude oddávat na radnici v Táborské v Praze 4 – Nuslích s Rindou Barešem. Slávek by té svatby chtěl využít, aby se dostal do Prahy. Pošlu mu pozvání, jestli nebude na cvičení na Vých. Slovensku, tak by ho měli pustit. Možná, že by i jezdil autem na svatbě. Ale to už je to poslední. Ale nechal se slyšet, že jestli to vyjde, tak mě přijde navštívit a prý by přinesl i kytku! Je fakt u nás od doby rozchodu nebyl. Na rozloučenou mi dal pusu (Ditě taky, ale stejně si myslím, že to bylo kvůli mně. Přeci nemůže dát pusu jen jedné, když se mnou nic nemá). Ať je to jak chce, potěšila mě. Jsem teďko do něj asi blbá. A dost. Bála jsem se setkání, myslím, že se změnil – k lepšímu. V tom vztahu stále váhám, jestli to není jen kvůli Janě, že mi mrzí, že s ní začal chodit. Ale upřímně řečeno se mu nedivím, že si někoho našel (to už jsem myslím psala).

Praha, 8. 6. 1975, neděle
středa, 20.04.2011

Elen, 17 let – Sešit č. 1

Zřejmě poslední zápis tohoto sešitu, nedostává se papír. Proto dopis Slávkovi, který jsem dneska napsala už napíšu do nového – je to o průběhu našeho výročního vandru. Sem jenom to, co jsem tam vynechala.

Celou dobu jsem přemýšlela o své situaci se Slávkem. Moc jsem vzpomínala při procházce po známých místech. Ještě stále nevím, jestli mi na něm nezáleží kvůli Janě, ale pomalu mě tento pocit opouští. Nemyslela jsem  jen na Slávka, taky na Antona a Pavla. Nic kloudného jsem nevymyslela. Jany jsem se zeptala na to, kdy a jak se dali dohromady se Slávkem. Ona s ním teď chodí. Řekla, že v únoru na Oklahomě poprvé, pak jí pozval několikrát do Podolí a podobně, úplně se to ustálilo, když přijeli kluci za Janama na Vrchovinu na kurs němčiny v březnu. Ptala se mi, jestli jsem na ni nebyla naštvaná. Řekla jsem, že né, že celkem ani nemám proč (o svých pocitech jsem tu už psala), a že si myslím, že stejně iniciativa vznikla od Slávka a tohle mi Jana potvrdila, i když se nějak usmívala. Třeba mi neřekla plnou pravdu. A zase jsem o sobě začala pochybovat. Stále se totiž srovnávám s Janou a zjišťuji, že na zásadní otázky máme téměř stejný názor, jen ona je jiným způsobem blázen než já. A pak vzhled. Teď už si řílám, že oni se k sobě docela hodí, Jana si rozumí dost s pí Zajdovou, na fotkách jim to docela sluší (fotky kapely ze zimy 74). Tak se zmítám v pocitech. Pro mě by kvůli Pavlovi a Antonovi bylo dobré, kdyby Slávek v sobotu na svatbu přijel, ale je to velice nepravděpodobné. Kvůli nim jsem zvědavá na soustředění v Dštení. Slávek prý Janě o našem rozchodu řekl jen to, že jsme si nerozuměli a tento výrok mi taky trochu otevřel oči, i když se říká normálně. My si rozuměli dost, ale já se asi dost měnila a přetvářela, že jsem nechtěla zůstat u jednoho kluka. Pak jsme se s Ditou prý dost odtrhli, tak na nás byli naštvaní (kapela). To bylo m.j. dáno našimi rozchody a tancováním.

Pátek 6. 6. 1975
středa, 20.04.2011

Elen, 17 let -Sešit č. 1

Napsala jsem dva dopisy, jeden Honzovi a druhý Hance. Letos se snad už uvidíme. Ale chci psát hlavně o včerejšku.

Samozřejmě, že si Pavel Antonovo chování nenechal líbit a hned k tomu využil příštího večera – závěřečného plesu Ž. Celý večer se mi věnoval, dokonce téměř pořád tancoval (kdy jsem chtěla), večer mě samozřejmě doprovodil domů. Tématu Anton se nedotkl, ale měla jsem pocit, že jen hoří, aby se dověděl, co jsem mu řekla. Nenápadně se se mnou bavil  a to, co jsem mu řekla, mu snad stačilo. Šel se převlíknout domů, tak jsem šla s ním. Taky jsme tam něco pojedli, měl snahu po mně něco chtít . Bránila jsem se a bylo vidět, že mi nic proti vůli udělat nechce. Věřím mu a proto jsem se ani nebála s ním jít. Na Antona se chtěl asi nějak pojistit, protože vykládal, že bychom to tedy spolu mohli zkusit, že bych se mu za ty všchny snahy už od loňska měla odměnit apod. Řekal jsem mu, že jsem je od něj nepožadovala. Prý by se mnou chodil tak, jak si představuji já, hranice tam, kde je chci mít já, mohlo by to trvat třeba jen týden či čtrnáct dní, nebo půl rok, rok nebo i na pořád. Jak bychom si prý vyhovovali. Řekal jsem, že přišel v příliš nevhodný čas, skutečně teď nevím, co v tomto směru mám dělat s kým a přijde i on. Nakonec jsem mu jednu pusu sama dala čímž jsem mu zase dala naději a znevážila svoje slova, že nechci (taky mi to tak řekl). Ale uvěřil, že s Antonem to nevyšlo. Ale teď se bude bát, střežit se, Pavel prý bude zase ten "trouba co počká, až budu sama". Asi ho to mrzí, může mě mít rád, protože si zase stěžoval na smůlu na holky, které se mu líbějí. A dokud prý bude na zajíce, tak se cítí mladý. To Antom říkal, že na věk nemyslí, nepřipouští si ho, ale je spokojen se svým stářím tak, jak je. Zarazila jsem ho ale svým věkem, že mi je 17, hádal 20. O rozchodu s Ivonou nechtěl mluvit, ale měl ji moc rád. Holek měl hodně (na vyspání), ale rád jen 2 – Jitku T. a Ivonu. A teď prý po ničem netouží, jen aby měl někam jít s kým, aby nebyl sám jako kůl v plotě. Každý si přivede nějakého společníka, on prý je sám.

A před tímhle vším jsem prostřednictvím Ládi Úvěrky dostala na Hvězdě minulé úterý dopis od jistého Karla. Počítám, že je to Mentana, protože Prouša takto nepřichází v úmyslu. Dopis na úrovni té deváté třídy, když píší milostná psaníčka. Vzkázala jsem, že jestli mi něco chce, ať přijde sám, že dopisy nemám ráda a třetího u toho taky nepotřebuji. Píše, že se neodvažuje, ještě se neodvážil. Zaplaťpánbu. Musela bych  zklamat další naději. To Pavel si stěžoval na smůlu, Antona mrzelo, že se s Ivonou rozešel, když jí měl  skutečně rád (minulý čas zdůraznil), že si holky toho neváží a podobně. Ale když jsem se ho zeptala (a s Pavlem jsem mluvila ve stejném významu) co by dělal obráceně, asi si to uvědomil a zamluvil to. Pavel se chtěl v úterý sejít, tak jsem mu to neslíbila, hned chtěl, kdy přijdu na trénink. Asi si mě teď bude chvíli hlídat. Teď si asi říká, že je dobře, že ten Anton z jedné stránky, do Dštení na soustředění nejede. Ale prý se tam bude objevovat a já jsem zvědavá, jak se tam budu chovat. V tancování mě prý má prohlídnutou a po prázdninách prý s Honzou máme přijít do TK. Ale ty plesy na Ž. nebyly špatné. No uvidíme. Jestli si z toho rozhovoru ještě něco pamatuje. Ale mluvil rozumně.

Středa 4. 6. 1975
středa, 20.04.2011

Elen, 17 let – Sešit č.1

Slávkovi jsem za tu dobu napsala už dva dopisy, ale nestačila jsem je opsat. Děje se toho moc, vezmu ale jen to, co je pro mne momentálně nejzajímavější.

Anton. Anton Vejron si se mnou dneska promluvil. Byl večírek – setkání tanečníků, snažil se trochu opít, což se mu povedlo. Končilo to v deset, tak jsme šli na Ž., kde mají do dvanácti. Jeden kluk z klubu, jakýsi Štěpa, jel kvůli mně s námi na Ž., protože jsem se mu asi líbila – byla jsem na něj prostořeká. I Anton to poznal, že jede kvůi mně, ale bylo mu to jedno, přesto mě vzal do zahrady, abychom si popovídali. (Štěpa odešel ze Ž. dřív než jsme tam přišli – jsem opět potvora). Anton už v autobuse začal s tím, jestli s někým chodím. (Vlastně už v DDP si pro mne přišel na poslední tanec, prý že si mě nechal na konec. Tam jsem mu nevěřila nic, že měl v hlavě. Ale potom mluvil normálně, bylo vidět, že se snaží myslet, i když ho zřejmě bolela hlava. Snažil se o mnoho úvodů po tom, co jsem mu řekla, že s nikým nechodím. Zavětřila jsem sice, ale už bylo pozdě. No a potom jsme se bavili taky o Slávkovi, o tom, že oba hezky zpíváme atp., hlavně mluvil on. Nakonec se vymáčknul, že by se mnou chtěl chodit. prý už ho dráždím 3 měsíce (přibližně co nás chodí trénovat) a já o tom nic nevím, to je na tom to nejhezčí. Dneska to prý už nemohl vydržet, prý taky pil na kuráž. U něj je to divné (i sám to řekl), když už měl tolik holek. Rád prý měl jen Jitku T, a Ivonu, co s ní tancuje. Zapomněla jsem se ho zeptat, kde je ta hranice, kdy se pozná, že už ji nemá rád. Mluvil doceal rozumně, ale u mě opět vstoupil rozum před pudy (zrovna s ním se mi líbat chtělo) a řekla jsem mu, že nechci s ním ani chodit, že Slávka mám ještě ráda, ani líbat, protože jsem mu nedokázala vysvětlit, že i to je pro mě určitý závazek. Mám nelibý pocit, že mě z tohoto pocitu zrovna Anton vyvede. Nějak podivně se rozešel s Ivonou, měl ji hodně rád. Teď ho mrzí, že je pořád sám, s nikým nikam nejde, chtěl by někoho k sobě – podle mě touží po nějakém skoromanželství. Zklamala jsem ho, i když mě asi moc nevěří. A nechce se mi s ním chodit už z proncipu – že je to náš trenér. A řekl, že by si mě na tréninku nevšímal stejně jako dosud, čemuž věřím. Má nás s Honzou za dost velké naděje a chtěl by nás vidět po prázdninách v TK DDP. To si ještě moc rozmyslím, i když věřím, že na trénování to tam bude lepší. Hezky a správně mě charakterizoval: "hezká ženská, dobře rostlá, nenápadná a přitom přitažlivá". Hezká totiž relativně jsem a to ostatní, to sedí. Podobně jako Pavel K. řekl, že se vyzná v lidech a u mě by se poprvé zmýlil. Nezmýlil. Říká, že mě má prohlídnutou od hlavy až k patě. V tancování jsem prý laxní, což též vystihl přesně. Mě musí někdo vyburcovat, ale to se mi stává i v normální společnosti. Prý jsem mimořádně pohybově nadaná, jen je potřeba mě vést, Ž. prý k tomu není vhodný. Zatím by tu trénovat chtěl, doufá, že mu pomůžu. Jak, to nevím. Jediné, co bych mu vytkla bylo, že mě nedoprovodil domů a přitom mě zdržel při odchodu a nemohla jsem jet se Zdendou a Markem, kteří by mě (alespoň jeden) doprovodili. Naznačila jsem mu to ještě z autobusu. Jestli je schopný trochu více přemýšlet, snad mu to došlo.

Když jsme přišli trochu opožděně dovnitř na Ž., upozorňoval mě, jak začnou řeči. Sedli jsme si k Mery a Mirkovi (jejímu). Viděla jsem akorát na Pavla a i když se to snažil zakrýt, mám pocit, že ho to nějak mrzelo, že jsem s Antonem. On tam měl tu svoji Hanku, ale to mě už vysvětloval, že je to pro něj jen společnice do klubu a dneska mi mezi řečí potvrdil, že mi dává přednost. Anton ho chtěl vydráždit, Pavel se moc nedal. Ale asi žárlil. Anton se ho na mě ptal a Pavel mu řekl, že s někým chodím, že hezky zpíváme u kytary, a že je to u mě beznadějné, že mě nezíská. Zkusil to, nezískal. Ale špatná stránka mé povahy se nyní trochu škodolibě směje, že Pavel je stále na vážkách, co vlastně s Antonem mám, Anton zřejmě neví, že Pavel K. měl u mne tutéž snahu jako on. Koukám, že se z těch kluků nevymotám; jako každou mi těší, že mi dávají najevo náklonnost, ale vadí mi, že se do mě každý zamiluje až po uši a i takového Pavla to v červenci bude držet už rok a na něj je to co říct! To je hrozné. Sice mu pořád nechávám malou naději (má zadní vrátka) a on se jí bedlivě drží. Na soustředění mám na oba týdny zajištěno spaní (s Jitkou, pak s Ájou), tak jsem ráda, že nemusím přijmout pozvání Pavlovo nebo Zdendy Vrby. Končím, jsem na toho Antona  zvědavá. Jemu asi moc nezáleží na povaze, ale mě jo. A tu jeho příliš neznám.

neděle 11. 5. 1975
neděle, 10.04.2011

Elen, 17 let, Sešit 1.

Nevím, jestli jsem už psala o Pavlu Koláčkovi. Je to kluk, vlastně pán (nyní 27 let), který tancuje za třídu "A", ve standardu návrh na "M" a trénuje nás občas. Spíš je takovým duchovním otcem kroužku. Je dost prosáklý tanečním životem, vždyť tancuje už od 18 let (asi), pořádně začal po vojně. Ale nechal si docela správné názory, nemá špatný charakter, snaží se sebe kritizovat. Už od doby, kdy mě mohl zaregistrovat (od loňských pokračovaček) ale spíš ze Zberaz, kde jsem byla v létě), se mě snaží dokázat, že mě má rád. Ve Zberazech, kde jsem byla se Slávkem, ale přijel až později, začal tím, že bych s ním mohla tancovat. Později přišel na to, že by asi se mnou bylo moc práce a není jisté, jestli by ze mne vytloukl to, co chce. Ale jeho přízeň se prý nevytratila. Po útlumu po Novém roce, kdy nás přestal s Honzou trénovat, protože si Honza prý stejně dělá co chce. To mi řekl až včera. Nyní je pryč Slávek (neřekla jsem mu, že už spolu nechodíme, protože mne to přeci jenom trochu chrání). Honza odjel 4. 5. 75 na půl roku na vojnu, a tak si mě zase začal všímat. Zase ale obdivuju, že si skutečně počkal, jak řekl. On se sice pokoušel o cosi už když tu Slávek byl a když jsme spolu chodili (byl také nepřímou příčinou našeho rozchodu, což mě později celkem mrzelo), ale to vůbec nic nepřipadalo v úvahu. A tenkrát, když jsme si dali sraz ve "Slávii" jsem si řekla, že s tímhle člověkem bych nikdy nemohla ani chodit. (Něco podobného jako se Slávkem o vdávání). Jsem zvědavá, jak se tento můj pocit uskuteční. Tedy – Pavel si počkal, až bude mít relativně volné pole a včera mě zavolal, abych šla do Fučíkárny. Šla jsem, protože je docela zajímavé se s ním bavit. Věděla jsem matně, proč mě pozval, ale myslela jsem si, že ještě chodí s jakousi Hankou. Prý ne, jsou jenom dvojice pro taneční svět. Chtěl by se mnou chodit, ale já se bráním, protože on to vidí snad jenom v tom, že by se se mnou chtěl vyspat. A k tomu já absolitně nemám chuti. Střídají se u mě už teď pocity nelibosti se sympatiemi, ale potom by se mi asi zhnusil úplně. Nevím, co si myslí o mém intimním životě, ale zřejmě o mě má mínění daleko větší, než je pravda. Třeba by byl překvapen. Mluví se mnou totiž nepokrytě úplně o všem. I o jeho dobrodružstvích s množstvím žen. Nedovedu se tomu příliš bránit, tak jenom občas ho "píchnu", aby to nepřeháněl. A taky mě to často zajímá. Netuší jak jsem asi ještě dětská. Nevystupuji tak, jen ať se vypovídá. Nevím, jestli to takhle povídá i dalším, ale myslím, že ne. Prý mi to říká napřed, aby až se mnou bude chodit, všechno věděla, protože potom mi to prý už říct nemůže. Tak jsem mu řekla, jestli si myslí, že se poženu do vzájemného vztahu, když budu vědět o všech jeho neřestech. Prý je lepší vědět to od něj, než od cizích v hospodě u stolu. Taneční svět je drbárna. To je zase fakt. A když nepředpokládám, že s ním budu chodit, tak mi to nemusí vadit. Alspoň se dovím něco o zákulisí života, o rubu líce a budu snad připravenější na zklamání mých ideálů. Také se děsím jeho právě sexuelních zkušeností. Bojím se trochu léta, kde také bude na soustředění. Dokonce mi nabídl, abych s ním spala ve stanu. Tak to rozhodně odmítám, i když mi slíbil, že nebudu-li chtít, že se mi nedotkne. V tom mu celkem věřím, ale ve stanu s ním bydlet nebudu. Pokusím se zeptat Slávka, jestli by mi nepůjčil svůj stan jako loni. Myslím, že mi ho půjčí i když má o své věci dost obavu. Fajn by bylo, kdyby mohl přijet na tu svatbu (13., 14., 15. 6.). A kdyby byl na stavbě mostu v Boleslavi. To bych za ním mohla jezdit častěji. Hodí se to? Ale co. To je mi jedno. Taky se potřebuji pojistit proti Pavlovi K. Obchoduji s láskou? Nevím, ale s Pavlem nic mít nechci a zároveň, ale chci, aby se se mnou bavil a mohl být mým starším poradcem. Ale "vrbu" on dělá hodně lidem. U mne by to snad byl přeci jen rozdíl, jestli ke mně má nějaký vztah. Nyní mi to spíš připadá, že ho mrzí, že jsem se mu nedala a že má o jeden neúspěch víc (říká, že jich měl hodně a že ke každé přistupuje s pocitem, že dostane kopačky). Přesto si myslím, že si myslí, že jsem tak mladá, měla bych se jím dát zlákat. Bohužel (nebo bohudík,) nyní u mě přistupuje rozum a nedám se mu právě proto, že o to tolik stojí. Myslí si, že mám o něm hodně špatné mínění. Nemám. Netuší možná, že si ho docela cením pro tu jeho přímost, a snad i obětavost vůči vývoji kroužku. Dost dovede prospěchařit pro sebe, dost si možná o sobě myslí, ale to mi vyvrátil. Spíš se snaží vystupovat sebevědomě, jistě, a hlavně svým nepřátelům, nebo těm, kteří mu ukřivdili neodpouští nijak lehce. Bavím se s ním, alespoň se o to snažím, dost volně v tom smyslu, že mu skutečně říkám, co mě v tom okamžiku o něm napadne. Možná, že jsem ho často dost ranila, ale na druhou stranu si myslím, že mu to tak moc neuškodí. Snad ho i někdy urážím. Ale má slova nemají tak velkou váhu, protože všechno (téměř) říkám s úsměvem na rtech. V tomto případě je to dobře, jindy mi ale právě proto nevěří, že něco nechci. Taky jsem mu řekla, že mám nyní moc vysokou laťku na kriteria kluků – to je Slávek. Prý každý je jiný. Neodporuji, ale já neříkám, že musí být Slávkovi podobný. Ne, ale zaujmout a být stejný nebo lepší v určitých věcech, že by mi Slávek neimponoval víc. Nevím, jestli se se mnou snaží bavit ve vyjadřování úměrně mému věku, ale jestli ne,  tak mám pocit, že v tomhle se o 10 let spolu nelišíme. Povídal, že se pokusí tu laťku přeskočit. A pak, že vchod u nás do domu je pro nás osudný. Vzpomněla jsem si okamžitě na Slávka a naše první setkání u nás. To mi byo osudné a ne schůzky s Pavlem. Řekla jsem mu, že ten vchod není osudný jen pro něho a pro mne. Pochopil to asi jinak, než jsem chtěla, ale nakonec je mi to jedno. On nepovažuje třeba líbání a tak za jakýsi závazek, já už jo a proto od něj o to nestojím. Ale je fakt, že jsem se přesvědčila, že to ani pro mne závazek nebude, protože lidi se líbají a objímají bohužel i bez lásky a určitě k tomuto stadiu někdy dospěji. Pokud budu chodit do kroužku, přijde to dřív, než jsem ochotna přijmout. Je fakt, že když si člověk na to zvykne, chybí mu to. Pak přijímá od kohokoliv. I já od něho bych přijímala pusy, ale tady nastoupil rozum (u mě snad až příliš chladný) a já toho radši nechala. Dneska si říkám, že to bylo dobře. Nechci mu zase dělat radost za každou cenu. Taky se nechal slyše, že v tom případě by mi akorát nasekal. Říkal, že mu někdy připadám na 30, jindy na 15. Mám pocit, že úměrně k tomu se taky chová. V tancování se prý ve mě zklamal. To mě mrzí. Mám prý na víc než dělám a tady mi právě ten rozum překáží. Protože na parketě se musím chovat suverénně, jistě, s přehledem (co si o tom myslím a jestli umím tancovat jde mimo). A to já zatím nedokážu, do tajů umět se předvádět jsem ještě neproniklla. A to je jedna z nejdůležitějších věcí. Taky prý jsem tvrdá. Horší je, že mě to tak nepřipadá. Musím to přehánět a potom je na mě vidět ta úžasná snaha a chuť a ne radost a požitek z tance, který je potřeba. Na mě je asi vidět, když nejsem v náladě, že tancuji ještě hůř, podvědomě se nenaučím nasadit grimasu. Ale snad mě tomu naučí čas. Ovšem nesmí být moc dlouhý, aby mě u toho tancování něco udrželo. "C" mi připadá blízko, udržení se v kategorii "B" je nedostižné. Alespoň s Honzou určitě.

Elen, sešit 1.. 11.5. 1975
pondělí, 7.03.2011

"Úspěch má jen ten,  který ví

kolik je možno ponechat náhodě," (A. France)

Ahoj Slávku!

  tak jsme tedy v Praze šťastně přečkali slavné dny osvobození a máme tu slávu konečně za sebou. Z rádia a televize se války jen tak nezbavíme, ale můžu říct, že některé pořady na osvobozeneckou tematiku byly docela zdařilé. Člověk toho má dost, ale nakonec jsem si řekla, že to tentokrát nebylo lehké a ani se nedivím, že se každý snaží co nejvíce přiblížit tu tehdejší atmosféru. Dívala jsme se na vojenskou přehlídku v televizi, večer jsme s mámou pozorovaly ohňostroj z chodby domu. Byl nádherný. V televizi dávali "Osvobození" a bylo legrační, že ve chvíli ohňostroje v televizi zabíjeli Hitlera. Vyšlo jim to. I redakce Mladé fronty nám připracvila překvápko. Naparfémovali noviny šeříkovou vůní. Jak jste "slavili" vy? 

 Dneska ráno jsem ve snu slyšela hasičské sirény, ale nevěnovala jsem jim pozornost. Když jsem se potm probudila, viděla jsem, že naproti (v tom dlouhém baráku jak je D. Club), hořelo. Nebylo to vidět, ale stojí tu ještě teď hasičské vozy s vytaženým žebříkem. Lidi na balkónech vylezli zrovna z postele.

  Chtěli sjme jet na tyhle 3 dny (9. 10, a 11.5.) na vandr, ale opět to nevyšlo. Jsme vůbec zvědavá, jak to vyjde na výročí osady. Jany totiž nejely (začíná jim "svaťák" před maturitou) Peťa se neozval, akorát Honza K. přišel, ale s ním se nám s Ditou nechtělo. Samy si netroufáme, tak Dita jela na chatu.

  Ve čtvrtek jsme byly na Černochovi. Středně průměrný. Je poznamenán v našem vědomí chováním po 68 roce. Zítra máme prověrky ("zkoušky") na spartakiádu, jsem zvědavá, jak to dopadne. Teď mi to docela baví. Musím končit.

Ahoj Elen

Možná, že píšu něco nesouvisle, ale je to tím, že se snažím zkracovat myšlenky a napsat toho co nejvíc. Když tak si napiš o vysvětlení.

Jsem šťastná,
úterý, 1.03.2011

potřebuji se nadýchnout, zhluboka a dlouho. Zítra se vrací m. zpět domů z nemocnice, měla jsem tu klid, nemohu se ho nabažit. Půjdu spát, spát spát spát :-). Kolena budou dobrá, hecuji se!