4. ledna 1976 - OBJEV
čtvrtek, 9.02.2012
Elen, 18. let – sešit 2.
Tak tu máme Nový rok, rok 1976. Nějak letos přestávám být okouzlena vánočními tradicemi, oslavami, cukrovím a já nevím čím tím vším. Byly jsme s mámou na Štědrý den samy, pak jsem odjela na 4 dny na Telnici s Ditou. Vrátila jsem se, ale příliš v pohodě jsem nebyla. Akorát si stále jasněji uvědomuji, že jsem na mámu hrubá, ani jí příliš nepomáhám, takže bych se měla krotit. Vedlo se mi to od té Telnice, ale mám nějaký divný stav, že nejsem dost trpělivá, takže to asi dlouho nevydržím. Vždycky jsem si zakládala na tom, že jsem klidná, nic mne příliš nerozhází a nyní si uvědomuji už delší dobu, že jsem strašný nervák a citově založená. Mrzí mi to, ale nebráním se tomu ani příliš. Chci, strašně chci, ale nic pro to nedělám, nesnažím se, nechci si něco zapřít. A tak to asi bude taky s tím mým tancováním. Jsem prý laxní, chladná, musím se umět soustředit a přehánět, předvádět se. Souhlasím nerada a přesto, že to chci změnit, lépe chci být jiná, nedokážu to ze sebe vytlouct tak, abych si nepřipadala blbě, nevhodně apod. A vím, že jakmile tenhle duševní pocit, „že si připadám…“ nezmizí, asi toho mnoho nezměním. Věřím nyní Trenérovi, že mne k tomu donutí, ale asi to musí u mě být nenápadně, abych to dělala a nevšimla si toho, abych si to zafixovala dřív, než mi někdo řekne dobře, dobře, dobře. Uvidíme. Když to tak nějak po sobě čtu, mám pocit, že někdy lžu i sama sobě, nedovedu poctivě napsat ty ne zrovna nejlepší myšlenky, které bych nechtěla mít. Ale je hrozné, že nedokážu být plně upřímná sama k sobě. Vždycky jsem si myslela, že mám ale dobré (a myslela jsem si, že ne „celkem“, ale „opravdu“) vlastnosti a od té doby, co si píšu deník, či spíše, co ho po sobě čtu, zjišťuji, že jsem schopna i hrát, kalkulovat, přemýšlet i nevhodně apod. Snad je dobře, že o těch chybách vím. Ale horší je, že se příliš nesnažím je měnit, asi mi připadají nezměnitelné. Ale taky se začínám bát pouštět se do těžších věcí ať sama na sobě nebo ve společnosti. Nechce se mi brát odpovědnost za něco, co neumím přesně ohodnotit, stoprocentně neznám. Taky chyba. Ale nechce se mi do toho pouštět. Zvlášť teď, když jsem v nějakém divném stavu, pořád bych spala, hlava mi třeští od rána do večera, nejsem schopna se přinutit k nějaké práci, ale když se přinutím, mám radost, že vůbec něco dělám. Začínám si myslet, že mi opravdu chybí ta činorodost, ve které bych na sebe musela zapomenout (ale z které asi taky pramení nynější stav, že když jsem se uvolnila z napětí, jsem nemožná), unavuje mne čtení knížek, které nijak neomezuji, naopak čtu často, ale hezké věci; dívám se na televizi (přesmíru – máma má pravdu - ale zase si ji jdu pustit!?), na horách jsme hráli kanastu dlouho do noci. Skutečně chodím pozdě spát – denně po půlnoci, vstávám v 9, 10 hodin. Asi to má vliv. Možná, že máílo jím, ale já fakticky nechci ztloustnout. Celé vánoce omezuji sladkosti, úplně jsem na ně přestala mít chuť a přesto jsem dneska snědla plno cukroví a všeho – den před tréninkem. Snad se normálním chodem života zase všechno napraví, ale obávám se, že ne, protože hrozné napětí jsem na sobě cítila už před vánocemi. A cítím, že tenhle stav začal po chmelu a tenhle půlrok narůstá a narůstá. Ve škole jdu rapidně dolů, každého většího úkolu se bojím, chybí mi (alespoň o vánočních prázdninách určitě) REŽIE. Ano, to bude to správné slovo. Režie. A když nedovedu režírovat sebe sama v sobě, zřejmě hledám někoho, kdo by to udělal za mne. Teď začínám zjišťovat, zda jenom proto nehledám lásku a zvláště Slávka, který skutečně vždycky věděl co a jak bude dělat. A dovedl tuto vlastnost přenést i na druhého. Alespoň na mne jo. Nebo jestli toužím po něm jenom, proto, že jsem ho znala nejdéle a skutečně umí být oporou?! A nechce se mi na jeho místo uvolňovat někoho jiného, kterému bych musela přivykat, kdežto se Slávkem je všechno jasné? A přesto si říkám, že kdybych s ním chodila, že ho nebudu otravovat svým duševním stavem apod. Věřím, že bych to splnila, ale jinému klukovi bych se svěřovala. Taky mě musí poznat. Já vím, že Slávek kvůli tomuhle nejednou určitě musel být naštvaný (rozmrzelý). Já věčně nevěděla co bych, jak bych. Slávek byl na počátku. Dokud mě ved, bylo všechno dobré. Cítila jsem se v bezpečí a kdykoliv jsem se mohla vymluvit. Nikdy neřekl, že by mu to bylo nepříjemné. A asi taky tenkrát nebylo. Ale zpětně si uvědomuji, že už dneska na to taky mohl přijít. A jiná, třeba Jana, určitě nedělá takové těžkosti. Vždyť kolikrát jsem se o něm jenom napochybovala! A nyní, když už k sobě víc než rok nepatříme, pociťuji jeho ztrátu moc tíživě a když měl v sobotu přijet, těšila jsem se, jako kdybych mu kolem krku (jak jsem si o tom snila) opravdu mohla skočit. Každé zvonění, bouchnutí dveří se mě ozvalo zklamaným sevřením vnitřností, že to není on. Jako kdyby měl přijít sám! Ale to by bylo jedno. A když jsem cestou na ples od jeho strýce, který mě tam odvez, protože jel kolem a poznal mě, dověděla, že Slávek nepřijel, a přijede až 8.1., přešla mě všechna chuť vůbec na ten ples jít, radost vyprchala i z nových šatů a všechno. A pak Dita ještě ke všemu říkala, že jí to Slávek psal. Ale pak jsem tuto drobnost pustila z hlavy. Ale mrzí mě, že mi od té doby, co tu byl naposledy, nenapsal. Od narozenin. Napsala jsem mu po týdnu, uznávám, asi hrozný dopis. Vyznání, že jsem z těch vlasů byla zničená, své pocity, poslala mu svou fotku ještě před ostříháním. Říkám si, že jsem asi vlezlá, ale nemůžu si pomoct. Pak zase, že jsem ho vlastně odhodila já, takže mu musím ukázat, že o něj ještě stojím.