středa, 11. 2. 1976 - mé zmatky, 1. Jugo
čtvrtek, 9.02.2012
Elen, 18. let, sešit 2.
Už je to nějaký týden, kdy mi ve středu řekl Anton, jestli nemám zítra (čtvrtek) čas. Myslela jsem si, že chce dořešit náš problém, tak jsem se neptala na podrobnosti, ale bohužel jsem měla mít návštěvu, takže čas jsem neměla. No nic. V pondělí (poprvé jsme začali zase cvičit s JR pohybovku) jsme šli po pohybovce do „12“-ky a pak jsme se s Antonem navzájem vyprovodili domů (na Václavák), protože jsme ani jeden netrénovali. Vyprovokovala jsem tu cestu já, ale vzápětí mě to mrzelo, protože Anton řekl, že to pozvání bylo na přivítání dcery Čeňka Pole do společnosti jeho (Antona) party z boudy. Prý hezky hrají na kytary a tak. No, ale už jsme šli sami spolu, tak se nedalo nic dělat. A jako vždycky, se mi všechno, co jsem chtěla říct najednou vykouřilo z hlavy. Tak jsem mu alespoň řekla, že cítím před ním určitý ostych, že je mezi námi jakási bariéra a tu že bych chtěla zbourat. On povídá, že za ním můžu kdykoliv s čímkoliv přijít, ale tím mě nijak nepřesvědčil. Pak pomáhal jak se dalo, ze mě pořád nic nelezlo. Nakonec mi dal na stanici pusu, jako že tedy doufá dál, že se nic nezměnilo, že není nic pryč. Já za chvíli odešla. Doma jsem později přišla na to (týden jsme se neviděli), proč si dělám takové problémy, že by bylo nejlepší vůbec o tom vztahu nemluvit, že to vyplyne samo. A chovat se pokud možno ne zdrženlivě, ale normálně, snažit se rozbourat tu bariéru z mé strany. Anton totiž taky říkal, že něco podobného cítí ke mně, asi tedy, že je to ve mně (uff!-pozn. 19.11.2011). Často prý jsem nevšímavá, netečná. A to odvrací lidi od toho, aby se se mnou bavili. To bude fakt, konečně konkrétně řečeno to, co už dávno cítím. Tak se to budu snažit odstranit (uff!). Vztah mezi námi tedy nechám běžet bez vysvětlování a myslím, že jsem konečně zaujala nejsprávnější stanovisko (uff!) (uff!) (uff!). V pondělí opět na pohybovce jsme se viděli. Přivítal mě mile, pak jsem si ho ale neuměla všímat. Na konci jsem nečekaně (pro ostatní) odcházela, šla jsem totiž na „Kroky“ – do klubovny „Ke třem loužím“. Tak jsem se dneska dověděla, že jsem šla na rande. Co si taky měli myslet, když jsem nejdříve říkala, že jdu domů a pak, že zase ne. Anton vypadal hrozně překvapeně. Ale nic. Dneska jsem šla odpoledne na Ž., abych vrátila Honzovi šaty, Áje boty (Pavlovi knížky jsem zapomněla). A taky abych viděla Antona a vyslechla rozumy, když tu Luky není. Všechno se mi podařilo. Anton tam byl. Chovala jsem se asi zase nemožně, ale on pak asi taky nechtěl vedle mě sedět. Až na konci se stal trošku trapas, že při tancování předtance jsem šla ke skupince Pavel, Ája, Anton a sedla jsem si vedle Áji až na druhý konec, než seděl Anton. Uvolňoval mi místo, ale já nic. Tak jsem se to pak snažila opravit a přišla později k němu. Pak jsme šli do „12“-ky ,Pavel trénoval později, Anton byl na flámu tak toho dneska nechal a já s nimi zůstala sedět asi do devíti hodin. Bavili jsme se o tancování (m.j.). Tak jsem odhadla, že Anton na nás jako páru nemá zájem, že je Luky příliš nový na to, aby ho mohl trénovat. Taky nechodíme jinam než do TK, tam Anton nemá tolik času, protože trénuje hlavně Jendu H. s Yvanou. Ti ho poslouchají, Luky má moc svou hlavu. Anton několikrát Lukymu radil, ale teď už musí chodit Luky za Antonem, nikoliv obráceně (Anton se prý nebude nikomu vnucovat). Já jsem se od soustředění moc zkazila, tak se musím srovnat, jinak dopadnu jako Zdara Mišková (ustrnula a zkazila se u Zdendy Vrby), a to bych nechtěla. Ani za Boha ne. Mám to lepší v tom, že s Lukym nechodím, ale ona se Zdendou jo. Luky je hroznej vědátor a to mi vadí. Musíme se spolu dohodnout, zda budeme poslouchat jediného trenéra a kterého, jinak to nepůjde. Anton si nás na paškál nevezme, ale přesto bych ho chtěla mít za trenéra, protože nám podle mého poradí nejlíp. Ivona taktéž. Uvidíme. jestli se na tomhle neshodneme, tak nevím, co bude dál. Průšvih je, že mi Luky začíná povahově dost vadit. Snad to nebude tak hrozné. Vztah s Antonem je kamarádský, začínám mluvit volněji (jen o maličko), protože nejsem ničím vázána. A je to tak lepší. Co bude dál, ukáže čas. Budu se muset vnutit do iniciativní role, nebát se ptát a ptát, a tancovat a snažit se obkoukat co se dá. Ája se prý nezkazila, budu to mít těžší. Pořád prý jsme perspektivní pár, i když nám Anton neprorokuje rychlý vzestup. Naopak, Jenda prý bude mít za dva roky M-třídu. Přála bych mu to, vsadili se asi o 1000 Kčs. Doufám, že v té době nebudu Céčko! Neumím moc obkoukat a aplikovat, tak to bude pro mě těžké. Nebudu nad sebou mít trenérské bdění (stále) což bych nejvíc potřebovala. Bohužel díky partnerovi. Alespoň to tak Anton říká. V tomhle mu věřím. V pondělí jsem navštívila staré známé „U tří louží“ – (Dita, Verner, Janek, Tyli) na premiéře jejich filmu – hororu – KROKY. Nebylo to špatné, ale špatné bylo prostředí. Měli pozváno plno lidí (ze tříd), někoho jsem znala, někoho ne, ale bylo to hrozné doupě. Tam jsem si s hrůzou uvědomila, že mě tito lidé přestávají do jisté míry zajímat. Jsou mi cizí svým projevem a vším. Strašně se tam kouřilo, každý jednu za druhou. Řekla bych, že se to tam zvrhlo a to dost. Mrzelo mě to, zůstala jsem tam dost dlouho, ale nebavilo mě to tam. Zlepšil mi náladu nakonec Atoš, se kterým jsem jela domů. Zahrál mi několik písniček na kytaru, venku, když jsme čekali na autobus. Vzpomínala jsem na doby minulé, ale už jsem si nebyla tak jista, že bych byla šíleně ráda, kdyby tam místo Atoše byl Slávek. (Teď v této chvíli bych za to dala nevím co). Ztratila jsem částečně kontakt a je to hned znát. Taneční společnost je dost zvrhlá, ale jsou tam samí protřelí lidé. Udržuji se stále na své úrovni a nijak mi to nedělá potíže. Ale tam, mezi lidmi se kterými jsem prožila druhou polovinu dětství, mě to zamrzelo a připadalo mi to hraní si na dospělé. Uvidíme, co bude dál. Uvědomila jsem si tam znovu svoji samotu, ale tentokrát mi nevadilo, že tu mezeru nevyplňují tito lidé, spíš by mi to vadilo obráceně. Daleko víc mě interesuje svět taneční a dokonce i třída. Pomocí časopisu, který vydáváme ve třídě a jinými věcmi, jsem se dostala konečně do vědomí mnoha lidí a cítím se tam platná. Konečně k těm lidem dovedu sama trochu přijít. Zaplať pámbu, doufám, že budu pokračovat úspěšně.
Snad mi vyjde cesta do Jugoslávie, kterou pořádá naše škola se SPORTTURISTEM; na vodu, sjeli bychom několik řek. Bohužel bych jela na soustředění asi jen na 5 dní, ale je to výjimečná příležitost, tak se jí musím chopit.
Šiju soutěžní šaty. Dneska po rozhovoru s Antonem jsem si řekla, že ještě před soutěží půjdu za Ivonou, aby mi to zkritizovala a poradila. Nabídla mi to a jestli se chová jako Anton (nebo jak jí to radí), tak čeká až nyní sama přijdu. Jsem zvědavá, co mi řekne. I naše osobní vztahy se musí upravit. Zítra jdu na kroužkový ples. Mistr je ke mně nějak moc milý. Nevím, co se mu stalo. Dneska jsem měla pocit, že by mi chtěl dokonce nabídnout předtanc, ale pak nic neřekl. Nemohla bych mu to bývala odmítnout, ale nejradši bych mu to odmítla. Protože prý má tanečnic dost, může mít předtančení jaké chce (podle jeho slov), tak bych se na něj nejraději vykašlala. Ale podívat se tam jdu. Zítra toho taky moc nenaspím, tak bych měla končit. Je 0.40 hod. Tomu Slávkovi už konečně musím napsat. Napsal i Kája (Dita říkala, že mi v životě nenapíše) i Olin.